Pracovní pohovor

Jelikož mám u nás v práci zkaženou pověst nonkonformního týpka, kterému není nic svaté a dělá jednu krávovinu za druhou, byl jsem požádán, abych pomohl ve výběrovém konání na jednu extra důležitou pozici. Co víc bych si mohl přát, slintal jsem blahem. Jako první jsem prosadil požadavek, aby uchazeči/ky uvedli i své profily na sociálních sítích.

A po několika týdnech jsem seděl, přesněji ležel, na terase a hrabal se s notebookem na stehnech v žádostech. Kretén, idiot, kretén, hodnotím autoprezentace lidí, idiot, a hele, dva kreténi vedle sebe (díky Cimrmane) a tak prvním sítem prošlo 28 z 212 žádosti. Pro vysvětlení kreténi a idioti jsou lidé, kteří nepochopili naše požadavky na vzděláni, praxi a jiné pro nás dúležité dovednosti.

Druhé síto, pohovory s psychošťouraly a jiné debiliny, vyplivlo 4 jména a já si dal tu práci se těm osobám věnovat. Data mining, kompletizace dostupných záznamů, analýzy, jejich kontakty atd.

O několik dní seděla oproti mně.

„Slečno Johanko,“ oslovil jsem 44 letou dámu bez závazků, za kterou se ohlédne každý normální chlap, „formálně jste uspěla, spolu s dalšími třemi lidmi.“ Odmlčel jsem se a zadíval na monitor, na který ona vidět nemohla a dal jsem si i tu práci, že jsem odstranil i klip rámy za mým křeslem, aby neviděla ani odraz na skle. „Analyzovali jsme i vaše působení v online světě,“ opět jsem se zatvářil, že soustředěně něco čtu na displeji, „zajímavé data,“ zahleděl jsem se rovnou do jejich očí. Pohledem neuhla, ale bylo na ní patrné, že diskomfort, který jsem ji připravil (svítící slunce do očí, poškozené kolečkové křeslo naklánějící se na jednu stranu) jí nedělá problém zvládat.

„Třeba ty některé vaše komentáře,“ nasazuji masku Machiavelliho kombinovanou se Savonarolem, „ty by se jednoznačně nedali nazvat, eufemisticky vyjádřeno, korektní...“

„Pane X,“ oslovila mě, „nejsem si vědomá nějakých závadných příspěvků nebo komentářů na FB.“

„Slečno,“ přerušil jsem ji, „vaše telefónní číslo, email, kontakty na FB a jejich zpracování nás dovedli i na jiné platformy, které...,“ sekl jsem se uprostřed věty a pohledem božího mravokárce se jí podíval do očí. Polkla naprázdno, její tělo se snažilo najít pohodlnější polohu, na vteřinu odvrátila pohled ven oknem... Věděl jsem, že jsem tímto mým výmyslem trefil do černého. „Můžete se k tomu vyjádřit?“

„Jistě mám taky svůj osobní život, oddělen od toho pracovního,“ poslední slova zdůraznila, „ale nevidím nic, čím by mě mé zájmy,“ u posledního slova zpomalila, „mohli bránit v pracovním výkonu.“

„Nevěřím v dokonalé přepínání vzorců chování dle situace!“ Odvrátil jsem se a zahleděl na monitor, skroluji myší a jakoby sám pro sebe si tiše říkám průpovídky typu: třeba tohle... nebo tady... hmm..., ale podrobně sleduji její obličej na displeji skrze bezpečnostní kamerku, co jsem ukryl mezi květy v rohu místnosti. Bylo patrné, že se cítí velice špatně a nejraději by odtud okamžitě odešla a šťavnatě si na mě zanadávala.

„Takže?“ položil jsem jí multivýznamovou otázku, „Co s tím uděláme?“

„Pane X, jsem si vědoma, že jisté privátní záliby nejsou zřejmě v souladu s požadavky zaměstnavatele, ale já se za ně nestydím, ale je ani neglorifikuji. Je to součást mého já. Pokud je to překážkou plně to akceptuji.“ Postavila se. „Minulost se nedá vymazat a já bych to ve svém případě ani nechtěla.“

„Dovolíte ještě otázku,“ oslovil jsem jí, když jsem se chystal jí vyprovodit ke dveřím, „Proč jste si dala dnes tento náhrdelník z různých odrod křemene, který se vůbec nehodí k vašemu outfitu?“

„Dostala jsem jej od rodičů k šestnácti se slovy, abych vždy pamatovala na to, že lidský život je založen na mnoha principech, růženín, záhněda, ametyst..., ale vždy si musí zachovávat jednotnost a cíl, být sám sebou, být křemenem.“

„Děkuji.“

„Neshledanou, pane X.“

„Neshledanou,“ otevřel jsem jí dveře, „myslím, že v nejbližším období se budeme potkávat častěji. Právě jste byla přijata na pozici P,“ ten její pohled bych nedovedl popsat ani, kdybych sebevíc chtěl, „a co se týče těch fotek,“ nedokázal jsem nelhat a fabulovat dál, „snad bude příležitost si o tom popovídat jindy a za příjemnějších okolností.“

„Před několika minutami jsem vás pokládala za...“

„Není třeba pokračovat,“ přerušil jsem ji, „vyhrála ve vás slušnost, věcnost a pravdomluvnost a to by mělo platit i u těch vašich příspěvků,“ usmál jsem se.

„Pokusím se, taky to můžeme někdy prodiskutovat.“

Sednul jsem si za stůl, vyložil nohy na desku, vytočil personální a dál si prohlížel fotky přírodních scenérií na Pinterestu jako za posledních patnáct minut. Tehdy jsem ještě netušil jaká dobrodružství mi to přinese.

My, staří chlípníci, fakt využijeme každou příležitost dostat se dámam pod sukni a jdeme přes mrtvoly. Myslíte, že to platí i naopak?