Rozsudek bez spisu

Existuje jedna lidská vlastnost, která mě fascinuje možná víc než všechny ostatní dohromady.

Nesnášíme prázdná místa.

Stačí, aby nám někdo neřekl jednu větu, neodpověděl na jednu otázku nebo se zachoval jinak, než jsme čekali, a náš mozek okamžitě začne pracovat přesčas. Ne proto, aby našel pravdu, ale proto, aby co nejrychleji zaplnil prázdné místo vlastním příběhem. Je až překvapivé, s jakou samozřejmostí to děláme. Nikdo nám nic nepotvrdil, nikdo nám nic nevysvětlil, a přesto máme pocit, že už víme. Nebo si to alespoň myslíme.

Na podobném serveru je to vidět téměř učebnicově. Jedna žena odpoví až za několik hodin a během pár minut vznikne několik teorií. Nemá zájem. Hraje si. Má rozdělaných dalších deset chlapů. Odepíše téměř okamžitě a zase je jasno. Je zoufalá. Sedí u telefonu. Potřebuje pozornost. Přidá odvážnější fotografii a pro část mužů je rázem lehká. Nepřidá žádnou a jiní ji označí za namyšlenou nebo falešnou. Přitom se nezměnila ani ona, ani skutečnost. Změnil se jen příběh, který jsme si kolem ní vytvořili.

Nejzajímavější na tom ale je, že to vůbec není problém erotických serverů. Je to problém lidí. Potkáš někoho na večírku a po deseti minutách máš pocit, že víš, jaký je. Kolega se ráno neusměje a už přemýšlíš, čím jsi ho naštval. Partnerka je tišší než obvykle a během několika minut se ti hlavou odehraje celý film, ve kterém už tě přestala milovat, našla si někoho jiného nebo jen definitivně pochopila, jak nesnesitelný člověk vedle ní vlastně žije.

Je až komické, kolik energie věnujeme vysvětlování věcí, na které nemáme jediné důkazy. A pak mě napadlo, že největší problém možná vůbec není v tom, že máme málo informací. Skutečný problém je, že nám těch pár, které máme, připadá naprosto dostačujících.

Deset procent skutečnosti. Devadesát procent fantazie.

Jen tomu neříkáme fantazie. Říkáme tomu zkušenost, intuice, šestý smysl, ženská logika nebo chlapský instinkt. Ve skutečnosti jsme jen velmi schopní spisovatelé. Dostaneme několik skutečných vět a zbytek románu si dopíšeme sami.

Jenže čím déle o tom přemýšlím, tím víc si říkám, že možná ani tohle není ten největší problém.

Představme si totiž na okamžik, že bychom byli dokonale disciplinovaní. Že bychom si nic nedomýšleli. Že bychom poctivě přiznali: „Nevím. Mám příliš málo informací.“

Co dál?

Budeme čekat?

Na další schůzku?

Na druhý sex?

Na společnou dovolenou?

Na první hádku?

Na svatbu?

Na narození dítěte?

Na dvacet let společného života?

A kdy přesně přijde ten okamžik, kdy budeme moci poctivě říct: „Tak. Teď už mám informací dost. Teď se můžu správně rozhodnout.“

Čím déle žiju, tím méně věřím, že takový okamžik vůbec existuje.

Nikdy nebudeme vědět všechno. Nikdy nepoznáme všechny motivace druhého člověka, všechny jeho strachy, zkušenosti ani zranění. Stejně jako nikdy nepozná on všechny naše. Život nám prostě kompletní obraz neposkytne. Dává nám jen střípky. A mezi nimi nás nutí dělat rozhodnutí, která mohou změnit celý další život.

Možná právě tady leží největší paradox vztahů. Ne v tom, že si občas něco domyslíme. Ale v tom, že i kdybychom si nedomýšleli vůbec nic, stejně bychom se dříve nebo později museli rozhodnout. Důvěřovat, nebo nedůvěřovat. Odejít, nebo zůstat. Otevřít se, nebo se chránit. A všechna ta rozhodnutí bychom dělali s vědomím, že máme k dispozici jen nepatrnou část skutečnosti.

Možná tedy celý život nehledáme poznání druhého člověka.

Možná hledáme něco úplně jiného.

Jistotu.

Jenže právě ta je možná jediná věc, kterou nám žádný vztah, žádná zkušenost ani žádný počet společně prožitých let nikdy nemůže dát.

A možná je právě proto tolik lidí přesvědčeno, že se kdysi rozhodli špatně.

Nemyslím si.

Myslím, že se rozhodli s těmi informacemi, které tehdy měli.

A víc jich prostě mít nemohli.

Protože život není detektivka, ve které si můžeme nejdřív přečíst poslední kapitolu a teprve potom se rozhodnout, jestli stojí za to obrátit první stránku.

Možná je na tom úplně nejironičtější právě tohle.

Celý život toužíme po jistotě.

Jenže život po nás chce rozhodnutí mnohem dřív, než nám ji vůbec stačí nabídnout.