Prodali jste se už … ?

Kdysi běžela v televizi reklama, kterou jsem měl opravdu rád. Na jejím konci zazněla jednoduchá myšlenka. Že za všechno se v životě platí. Jen penězi je to vlastně ten lepší případ.

Už tehdy mi to připadalo jako velmi silné sdělení.

Dnes mám pocit, že je to jedna z nejpřesnějších definic života.

Čím jsem starší, tím méně věřím, že peníze jsou skutečně univerzálním platidlem. Fungují jen tam, kde existuje obchod. Jenže člověk během života uzavírá mnohem důležitější obchody, ve kterých bankovky nemají téměř žádnou hodnotu. Přesto se v nich platí. A právě tehdy mě napadla zvláštní otázka.

Co když existuje jiné, skutečně univerzální platidlo?

Ne ekonomiky.

Člověka.

Možná mu od nepaměti říkáme duše.

Čím déle nad tím přemýšlím, tím méně věřím, že se prodává jen ďáblu. Naopak mám pocit, že ji prodáváme každý den. Jen tomu pokaždé říkáme jinak. Jednou je to kariéra, podruhé společenské postavení, potřetí peníze, klid, obdiv nebo přijetí. Někdy touha někam patřit, jindy láska, sex, moc, bezpečí nebo vlastní ego. Každý z nás za něco platí. Jen málokdy si ale uvědomíme, čím vlastně platíme.

Někdo zaplatí časem.

Jiný pozorností.

Další vlastním svědomím.

Někdo svobodou.

Někdo poslušností.

A někdo…

sám sebou.

Možná právě proto se cenu duše nikdy nepodařilo stanovit. Ne proto, že by byla nekonečná, ale protože je pokaždé jiná. Jeden člověk neustoupí ani o krok kvůli vlastnímu přesvědčení, zatímco jiný udělá první kompromis při nabídce vyšší funkce. Někdo prodá svou svobodu za pocit bezpečí, jiný vlastní svědomí za obdiv okolí, další obětuje lásku kvůli moci nebo rodinu kvůli kariéře. A čím déle ten zvláštní trh pozoruji, tím víc si myslím, že největším problémem není okamžik, kdy člověk svou duši prodá.

Mnohem horší je, když ji prodává po malých kouscích.

Tak pomalu, že si toho ani nevšimne.

Historie je plná lidí, kteří údajně zaprodali duši ďáblu. Jenže co když žádný ďábel nikdy neexistoval? Co když jsme si jen potřebovali nějak pojmenovat okamžik, kdy člověk přestal být sám sebou výměnou za něco, po čem právě nejvíc toužil? Možná je ďábel jen jméno, které jsme dali vlastnímu kompromisu.

A právě tady si myslím, že si celé dějiny pokládáme špatnou otázku.

Ptáme se, kolik stojí lidská duše.

Jenže možná nemá žádnou pevnou cenu.

Možná má každý člověk svou vlastní.

Pro někoho je to milion korun.

Pro jiného funkce.

Pro dalšího titul.

Někdo ji prodá za vlastní pohodlí.

Jiný za strach.

Někdo za jedinou noc.

A někdo za jediné slovo.

Ano.

Přestože celé jeho nitro křičelo:

Ne.

A tehdy mi došlo něco možná ještě nepříjemnějšího.

Možná totiž vůbec neexistuje univerzální cena duše.

Existuje jen univerzální mechanismus.

Každý člověk má něco, kvůli čemu je ochoten přestat být sám sebou.

A právě to je cena jeho duše.

Možná jsme si tedy celé dějiny špatně vykládali legendu o zaprodání duše ďáblu. Možná nikdy nešlo o peklo, síru ani čerty. Možná šlo jen o okamžik, kdy člověk dostal nabídku natolik lákavou, že byl ochoten přestat být sám sebou.

A od té chvíle mě pronásleduje jediná otázka.

Ne za kolik se dá zaprodat duše.

Ale mnohem nepříjemnější.

Pokud má opravdu každý svou cenu… jak poznáme, že jsme svou duši ještě neprodali? Nebo ji jen celý život splácíme po malých splátkách, aniž jsme si toho vůbec všimli?