Opravdu se ještě umíme slyšet?

Než začnete číst, ráda bych předešla jedné věci.

Ano, uvědomuji si, že se nacházíme na erotické seznamce. Nikdo z nás asi nepřišel hledat kurz rétoriky ani filozofickou debatu o mezilidských vztazích. Mnozí hledají sex, jiní flirt, někteří milenecký vztah a někteří třeba jen společnost.

Jenže než se dva lidé dostanou kamkoli dál – ať už do postele, na kávu nebo jen k obyčejnému přátelství – musí se nejdřív poznat.

A právě tam podle mě vzniká nejvíc nedorozumění.

Poslední dobou si stále častěji kladu jednu otázku. Ne kam zmizela slušnost. Tu ještě občas potkávám. Ale kam zmizela schopnost opravdu spolu komunikovat.

A teď nemyslím jen komunikaci na erotických seznamkách. Myslím úplně obyčejné poznávání lidí. Přátelství. Flirt. Vztahy. Prostě dva lidé, kteří se rozhodnou dát si šanci.

Přijde mi, že dnes jsme neuvěřitelně rychlí. Rychle napíšeme, rychle si vytvoříme názor a ještě rychleji toho druhého odepíšeme.

Stačí jedna věta napsaná ve špatnou chvíli. Jedna špatně pochopená zpráva. Jeden den, kdy je člověk unavený nebo řeší něco jiného. A místo otázky přijde rozsudek.

Přitom za displejem nesedí robot.

Sedí tam člověk.

Člověk, který může mít za sebou těžký den. Špatnou zkušenost. Bolest, o které vůbec nevíme. Nebo jen jiný způsob komunikace.

Kolikrát se mi stalo, že jsem si říkala: "Proč dnes nepíše?" A stejně tak si možná ten druhý říkal: "Proč se ona nezajímá, jak se mám?"

Ani jeden neměl pravdu.

Ani jeden neměl úplně nepravdu.

Jen jsme oba předpokládali.

Na erotických seznamkách je to možná ještě výraznější. Někteří lidé přijdou s jasným požadavkem na sex. Jiní hledají milence. Další hledají kamaráda, se kterým si budou mít co říct. A někteří možná ani sami nevědí, co vlastně hledají.

To všechno je v pořádku.

Co už mi ale v pořádku nepřijde, je způsob, jakým spolu někdy jednáme.

Místo "promiň, necítím to" přijde ticho.

Místo "nerozumím tomu, cos myslela" přijde blokace.

Místo "můžeme si to vysvětlit?" přijde konec.

Možná jsme si zvykli, že když je na seznamce tolik profilů, není důvod něco zachraňovat. Vždyť za minutu můžeme napsat někomu dalšímu.

Jenže na druhé straně obrazovky není další profil.

Je tam člověk.

Člověk, který možná právě našel odvahu někomu otevřít své soukromí.

Neříkám, že si máme psát z povinnosti.

Neříkám, že musíme dát šanci každému.

Ale myslím si, že bychom si měli dát alespoň šanci pochopit jeden druhého dřív, než nad ním zlomíme hůl.

Možná jsem příliš citlivá.

Možná občas reaguji impulzivně.

To o sobě vím.

Ale stejně tak jsem zjistila, že impulzivní mohou být i lidé, kteří na první pohled působí naprosto vyrovnaně.

Vlastně jsem si uvědomila jednu zvláštní věc.

Největším problémem dnešní komunikace nejsou vulgarity.

Ani sex.

Ani otevřenost.

Největším problémem jsou domněnky.

Já si domyslím, proč jsi neodepsal.

Ty si domyslíš, proč jsem napsala právě tuhle větu.

A mezi těmi dvěma domněnkami zemře něco, co mohlo být třeba krásným přátelstvím.

Nechci tím nikoho poučovat.

Jen mě to vede k zamyšlení.

Opravdu je tak těžké napsat:

"Hele, asi jsme se nepochopili."

Nebo:

"Můžeš mi vysvětlit, jak jsi to myslela?"

Možná bychom zjistili, že člověk, kterého jsme během pěti minut odsoudili, vůbec není takový, jak jsme si mysleli.

A možná bychom zjistili i něco o sobě.

Že nejsme dokonalí.

Že občas reagujeme zraněně.

Že někdy čekáme víc, než dáváme najevo.

A že komunikace není o tom, kdo napsal víc zpráv.

Je o tom, jestli se dva lidé dokážou slyšet.

A teď mě opravdu zajímá váš názor.

Stalo se vám někdy, že jste někoho špatně pochopili? Nebo že někdo úplně špatně pochopil vás?

Myslíte si, že jsou dnes lidé méně ochotní komunikovat, nebo jsme si jen zvykli všechno příliš rychle vzdát?