Štěstí-bolest

Nebyla jsem tady dlouho, seznámila jsem se s mužem. Oba jsme věděli, co hledáme. Shodli jsme se. Po výměně několika vzkazů, telefonních čísel, jsme se dohodli na osobním setkání. Vydala jsem se na domluvenou schůzku. Nervozita se hlásila velmi moc. Jediné, co jsme si vzájemně prozradili, i jako poznávací znamení bylo oblečení. Hnědá kožená bunda, košile,světlé kalhoty ....dlouhý kožený kabát, sukně, lodičky, kabelka. Nevyměnili jsme si fotografie, o to víc bylo zajímavé se poznat. Poznali jsme se okamžitě. V centru města naštěstí v daný čas nebylo mnoho lidí. Slunce hřálo a my seděli u odpolední kávy. Naše debata se rozvíjela různými směry. Čas nekompromisně ubíhal. Zároveň i slunce ztrácelo svou sílu. Změnili jsme venkovní posezení a vnitřní prostředí kavárny s teplým nápojem na zahřátí. Naše povídání se stávalo důvěrnějším. Vzájemné sympatie oznamovaly, že setkání nebude první ani poslední. Nastal čas rozloučit se. Souhlasila jsem s odvozem blíž k domovu, ne však přímo u domu. Pomohl mi vystoupit z vozu. Ocitla jsem se v jeho náručí. Pocit z krásného odpoledne strávený s příjemným člověkem nemohl být snad zakončen jinak než objetím polibkem. První lehké políbení se po krátké pauze proměnilo v další něžné, déletrvající políbení a těsnější obejmutí.

Bez dalších slov jsme se rozloučili.Oba jsme tušili, že to není na dlouho. Večer jsme se setkali tady a povídali si dlouho do noci. Toužili jsme vzájemně po přítomnosti. Nastal čas a my se setkali opět tváří v tvář u kávy. Návrh být spolu v soukromí nedal na sebe dlouho čekat. Nijak mne nezaskočil, protože jsme tuto chvíli chtěli oba, mluvili jsme o ní. Jsme dospělí lidé, kteří vědí co chtějí. Do jaké míry jeden druhému prozradí skutečnou touhu je na každém. Další schůzky byly vždy nádherné, příjemné, krásné, chvíle štěstí. Co víc jsme si mohli přát vzhledem k osobní situaci nás obou. Nechtěli jsme, na tom jsme byli domluveni, narušit vzájemně soukromí.

Posunul se čas o pár měsíců.

Den D, domluvená schůzka, předem potvrzená. Nic nenasvědčovalo opaku. Jeden z nás se nedočkal...dlouho žádná zpráva. NIC

Zmatenost, rozpaky, smutek, bolest nabíraly na síle. Čas plynul, rána v duši se hojila pomalu, bolest také přetrvávala dlouhý čas.

Vím, co chci a nechci. Proto jsem opět navštívila tyto stránky.

Vzkazy se jen sypaly. nezávazné povídání, odmítání návrhů, poznávání příjemných lidí - bez osobních setkání..po čase se začaly objevovat vzkazy jednoho muže. Nebyly však tak přímé a nestoudné jak od jiných. Navrhl setkání, touhu poznat ženu, se kterou si píše... Svolila jsem. I já byla zvědavá, kdo je jiný než většina amatérů.

Domluvili jsem se, společně vybrali místo setkání....přišel asi včas, já měla malé zpoždění.

Stojím ve dveřích kavárny, netradiční čas na rande, tím i omyl zcela vyloučen.... Naše pohledy se setkaly....

Málo erotické? Nejde mi o popis intimních zážitků. Konec konců je jich tady plno. Není to vymyšlené. Je to bolestná vzpomínka, která se pomaličku začala hojit. Náhoda však ránu otevřela, na obou stranách.

Vím co chci a nechci.

Ví to i on?