Proč???

Proč jen dokážeme tak ublížit? Proč si necháme ubližovat. Proč nemůžeme mít krunýř proti všem ostřím co nás dokážou těžce poznamenat? Jak by to bylo pak všechno jednoduché, černé a bílé, ploché bez hrbolů a výmolů....Přála bych si žít bez citů. Dlouho to tak šlo, v určité chvíli Vám někdo tak moc ublíží, že se zatvrdíte. Pak je to snadné proplouvat životem i když okolí to nechápe. Proč, že se tak chováte? Nějak nesplňujete společenské normy. Máte spoustu kamarádů, ale kdo Vás opravdu zná? Komu se otevřete? Komu dáte nahlédnout do svého nitra? Nikomu, je to snazší, nikdo Vám potom neublíží...všechno si držíte v sobě...najednou už se to nedá vydržet. Jednou za čas propadáte depresím a různým náladám. Jak dlouho s to dá vydržet? Dlouho.....

Až se pak nakonec "něco" stane. Je to různé, vyjímečná událost...maličkost...hloupost a ta hráz zmizí, nebo si jí jen necháte narušit. Různé situace, různé vyústění.

Zamilovat se......taky jedno z řešení. Najednou zjistíte, že to co jste u ostatních nechápali, nerozuměli tomu se děje Vám......je to neuvěřitelná nádhera.

Ale nese to sebou taky daň...tu kterou jste již nechtěli podstupovat, ubližujete, je Vám ubližováno a pekelně to bolí......