Překvápko na schodech

Tak jako již mnoho jiných přede mnou porušilo ono známé: „Co je v domě – není pro mne“, tak i já jsem zprvu jen laškovně dělala kukadla na kolegu a on zase na mne až se kolečka naší vášně roztočila na plné obrátky. Pracovali jsme oba v největší lázeňské společnosti v Čechách a jako v takové samozřejmě bylo i oddělení ICT, které se staralo o bezvadný chod veškeré kancelářské techniky, tudíž i o můj služební kompík. Jak se tak říká o chlapících, kteří se o počítače starají, že jsou trochu divní, já jsem z nich vždy vymámila, co se těch bedýnek týče, i jalový tele a nemůžu na ně dát dopustit. Naše pracovní vztahy se rozvinuly dokonce tak daleko, že jsme začali chodit do naší hotelové sauny. Milým „ajťáčkům“ bylo samozřejmě úplně fuk, že je sauna společná a tak si prostěradlo, který každý návštěvník vyfasoval před vstupem na tento balneoprovoz, dali jen pod své prdelky a jinak seděli v rouše Adamově. Já, jejich rádoby cudná a o pár let starší kolegyně, jsem si sice před vstupem do sauny vždy plavky poslušně sundala, ale do zmiňovaného leintuchu jsem se zabalila. Každý jistě zná proces saunování. Po uplynutí 15 minut, kdy z vás pot a všechny neduhy doslova tečou proudem, přichází šok v podobě skoku do ledového bazénku. „Ajťáčci“ tedy do bazénku vždy naskákali a samozřejmě čekali, jestli se pustím za nimi nebo důstojně odkráčím do sprchovací kabinky. To tak! Sprchu po sauně! Ani náhodou! … Sic jsem za nimi neskočila, zato jsem pomaličku sestupovala (již bez prostěradla) po schůdkách do té ledové vody. Bylo mi jasné, kam asi zamířily jejich pohledy a protože jsem od přírody potvora, doslova jsem si ty schůdky užívala. Tenhle rituál jsme si dopřávali každé úterý. Celý komplex se skládal ze čtyř budov, které byly vzájemně propojeny podzemními tunely. Kdo zná Karlovy Vary ví, že město bylo založeno v údolí kolem řeky Teplé a postupně se nové domy vyšrábaly až do kopců kolem. Tak to bylo i s těmi našimi baráky. Jeden na kopci, druhý pod kopcem........ proto k tunelům vedly výtahy a nouzová schodiště, která se používala jen při selhání techniky. Vstup do nich byl znemožněn – stačilo jen překročit – řetězem. Já měla v práci vždycky rozlítáno a tak jsem nerada čekala než se přeplněný výtah zavře . rozjede...... používala jsem proto schodiště. Tentýž nápad jednoho dne dostal i můj, pohledy laškující, „ajťáček, takže jsme se uprostřed těch schodů setkali. Najednou jsme byli sami, bez těch ostatních, ohníčky nám hrály v očích, byl tu okamžik, kdy nikdo cizí nic nevidí, neslyší. Na schodech se natotata ocitly naše klíče, mobily, papíry, saka......Pustili jsme se do vzájemného ochutnávání. Já, oděná do šatů jsem měla vše jednodušší. Stačilo si jen vyhrnout sukni, ale milý „ajťáček“ musel s kalhoty dolů. Sedl si, již náležitě obnažen, na schod a řekl mi, ať si naskočím. Nemohla jsem se už nechat pobízet. Chtěla jsem ho v té chvíli jako on mne. Naskočila jsem si tedy a rajtovala na něm jako na Velké Pardubické...... Jak jsme tak tlumili naše vzdechy, uslyšeli jsme najednou rychlé kroky po schodech dolů......to nějakej BLBEC!! PROSTĚ ZASE PORUŠIL ZÁKAZ používání nouzového schodiště, překročil řetěz a žene se to přímo naším směrem!!! V našich pohledech nastal zmatek. Sesedla jsem ze svého „koníčka“ a byla, díky šatům, v okamžiku v provozním pořádku. Ale kolega!.....museli jsme se dát už na úprk, k našemu místečku hrátek to měl dotyčný kazišuk asi 50 schůdků a bral to fakt fofrem...... Spěšně jsme se vydali na cestu dolů též, mobilů, klíčů a sak ležících stále ještě na schodech nedbaje. Já to brala po dvou schodech na 12-centimetrových podpadcích, můj „koníček“ poskakoval za mnou schůdek po schůdku, jelikož mu kalhoty, stále ještě na půl žerdi, jiný způsob neumožňovaly. Doběhli jsme na konec schodiště, kde se už pomalu otvíraly dveře od přeplněného výtahu (proto ten BLBEC běžel raději po schodech. Byl zrovna tak neschopný stát ve frontě jako my.), borec v županu, letící na nějakou lázeňskou proceduru, už samozřejmě v našich patách. Zahlédla jsem jej jen koutkem oka, neboť jsem se právě snažila převálcovat všechny vystupujívší hosty a dostat se až do zadního rohu výtahu. „Koníček“ se zatím s rozvahou vrátil na schodiště. Proč taky ne, když narušitel byl už téměř v druhé budově? Já vyjela výtahem nahoru, překročila řetěz a šla zase k inkriminovanému místečku. Následoval výbuch smíchu. Už jsme nebyli schopni pokračovat v rozehraném, navíc začala být po něm pracovní sháňka. Ještě, s podlamujícíma se nohama, jsme si posbírali každý své věci a rozešli se, plni očekávání zážitků příštích, svými původními směry.