Prosím...

Telefon zvoní a já ho jako obvykle nemůžu najít. Nechápu kdo mi v té kabelce neustále dělá nepořádek. Konečně ho vyhrabu a dívám se kdo po mě touží. Okamžitě mi tvář zdobí úsměv od ucha k uchu. Pacholek, už se tak dlouho neozval, žádná zpráva jen sem tam v mailu se objeví nějaká fotka z místa kde právě je. Zlobila jsem se na něj ale jakmile jsem viděla, že volá radost převládla.

Přijímám hovor a jako vždy schválně říkám : " Prosím "

Na druhé straně, tisíce kilometrů na jiném kontinentu slyším smích a hned vzápětí přichází odpověď.

" Nepros, já tě mám rád, já nezapomněl. A nenadávej a dej mi pusu."

Nemůžu se na něj zlobit i kdybych chtěla. Naše hovory jsou plné smíchu a vážných debat. No, většinou jen poslouchám, nepustí mě ke slovu. Nevadí mi to, ráda ho poslouchám. Líbí se mi ten přízvuk, to jak se snaží hledat česká slova. I to jak se zapomene a začne plynulou angličtinou a já nemám zdaní co mi vlastně říká.

Vím, že to bude hovor aspoň na hodinu, beru kávu a jdu si sednout na balkon. Trocha sluníčka mi přece neuškodí. Mluví a mluví a najednou ticho. Ptá se mě kde teď jsem. Odpovídám a nerozumím tomu proč se ptá. To co mi pak pověděl mě moc překvapilo. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle někdo nemá a chybí mu to.

Říká : " Slyším zpívat ptáky. To je tak úžasná věc. Musíš mi to nahrát a poslat.

První moment mi to nedochází...a pak cvak. U nich mají jen papoušky, krásné barevné ale řvoucí. On když vyjde ven na zahradu neslyší zpívat ptáky. Věc pro nás tady tak samozřejmá. O čem, že to vlastně život je. Ty maličkosti nám unikají, je čas se zastavit a zvednout hlavu k nebi.

A víte kdy je noční nebe v Australii nejkrásnější? Já to dostala zjistit za domácí úkol a už to vím a věřím, že jednou dostanu odvahu a přijmu pozvání a to úžasné noční nebe uvidím na vlastní oči.