Cimprlich

Všechno se mění … řekl jednou kdosi a všichni pokyvovali hlavami nad tou hlubokou moudrostí, a přesto se jí tak často brání či se dokonce diví a kroutí hlavou, jak je to jen možné, jak je to jen jiné …

Jo jo.

Třeba – dovolená. Dovolená včera a dnes.

Když jsme před dvaceti roky jezdívali s naší tehdy malou dcerou, spávali jsme jedině a výhradně pod širákem nebo pod skalním převisem. Veškerou naši výbavu jsme nesli v batozích na zádech, přičemž
často na mužově krosně seděla dcerka. Vařili jsme na liháči nebo na ohni a myli se v potoce či ve studánce. Listí nám připadalo čisté a jako nejměkčí
matrace. Skalní stěny převisů se jevily vysmýčené a pusty pavouků a jiné drobné
havěti. Dopravním prostředkem na vzdálenosti daleké byl vlak, na ty střední či krátké naše nožky v pohorách.

Ačkoli už dávno nejsem paneláková víla a díky tvrdému žití ve staré roubence, kde se to hmyzem jen hemží a kde i v létě nosím svetr, měla bych být „otužilá“.
Nějak to neplatí. Drsný život mě nevycvičil a nezocelil, stále víc a víc toužím po měkké posteli s peřinou, teplé vodě a teplem v pokoji se střechou a čtyřmi stěnami.

V srpnu už rozhodně nemůžu jet do chatky, tam se klepu zimou. Na ubytovnách se ve společných sociálkách sotva dotýkám vodovodního kohoutku a dlouho váhám, zda stoupnout bosou nohou na dno sprchového koutu. Lákají mě penziony … kam nemusím celé vybavení tahat na zádech, stačí jen malý baťůžek s tím nejnutnějším.

I přesto, že miluji jízdu vlakem, musím přiznat, že auto je úžasný vynález, neboť ohromně šetří čas i nohy bez našlapaných kilometrů.



Zlobím se na sebe, zlobím. Zlobí se i mé romantické
srdce, které chřadne, zlobí se oči, kterým se stýská po hvězdách nad hlavou,
nosík chce znovu cítit vůni jehličí a uši poslouchat písně ptačí nad rozedněním
… avšak mysl i mé tělo stále protestují a touží po pohodlí.

Tak nevím, komu ten cimprlich závidí víc. Zda těm, co usínají pod baldachýnem z hvězd, nebo těm v měkkých teplých peřinách.



Dobrou noc



Myos