V pokušení mezi dvěma ženami

V noci jsem se překulil v sametovém prázdnu. Celý vesmír se rozkládal od široké deky, kterou přehodím celé naše dvojlůžko a z druhé strany byl omezen jen vyhřátým důlkem v matracích. Takovým důlkem, který dokáží v pelíšku vyhřát jenom dvě srdce ztěžklá touhou.
A pak zabrala magnetická síla a otočila moje srdce k jejímu, Tělo to pochopitelně vzalo s sebou.
V bezbřehé temnotě vesmíru, ve které nebylo nic než deka, matrace a Ona, mne osvítilo jediné vědomí: "to je Ona, tvoje Princezna-s-Hvězdou-nad-čelem!"
Ona! Bože, kde se tady vzala!? Vždyť přeci odešla... Doprčic už z blbými sny, tu noční můru chci rozšlápnout do bláta a plivnout do tý kaše! Takhle mne děsit! Jsou věci, o kterejch se ani nežertuje, jsou to věci svatý!!!
Prostrčil jsem paži mezerou kolem šíje a objal celé její srdce i s příslušenstvím, druhou rukou ji objal kolem pasu a nohy jsem vpletl do jejích. Vyšly mi vstříc a dýchali jsme spolu v souznění tak, jako propletené stromky a břečťan tvoří nádhernou jednotu hvozdu.
Zvrátil jsem tu tvář k sobě a jako umělé dýchání ji hluboce a dlouze políbil na rty.
Kdyby mrtva byla, duši bych ji vdech a ožila by mi v náručí.
Zavrněla, pousmála se... zachumlala se mi v náruči a spala dál.
"Miluju tě. Celým tvým srdcem, které ti v mé hrudi patří."
Svět je dobrý, když nedělá schválnosti. Když se svět někde nakřápne, snadno si o něj člověk pořeže dlaně i srdce.
A já měl hrozný sen! Noční můru, že se mnou nezůstala, protože by žárlila na manželku, která ji ale se mnou ráda vidí a přeje nám. Přeje nám, protože ví, že o nic nepřichází. Nepřichází, protože moje srdce pojme pohodlně obě a zbyde i pro stáj a seno... Obě... moment!
Obě? Jakože moje Princezna leží vpravo!? Její místo je přeci nalevo, u druhého srdce!?
Do vědomí mi ta myšlenka vstřelila jako matce srdce probodne pláč jejího dítěte: něco je špatně!!! Poplach!!! Do zbraně!!! Kde je moje První Drahá!?
Tělo v mojí křečovitě sevřené náruči se rozzářilo a vybuchující světlo pohltilo vše. I moje vědomí milosrdně pohltilo světlo.

S divokým škubnutím jsem se probral. Zahrabal jsem tak, jako hrabe kůň polapený do bažiny. Před sebou jsem zaregistroval ramena. Nepřikrytá. Nikdo z Mých nebude v noci bez přikrytí! Podklesl jsem a rozhodil deku temnotou.
Ta deka je dost veliká, obsáhne celý vesmír našeho dvojlůžka a zdola je vesmír zakončen vyhřátým důlkem v matraci. Takovým důlkem, jaký v pelíšku dokáží vyhřát jenom láskou ztěžklá srdce... miláčku, měl jsem strašný sen. Měl jsem sen, že jsem jednu ze svých žen na chvíli ztratil.
Jako liána objímá svůj strom, bez kterého nemůže žít, objal jsem spící tělo před sebou mezerou pod šíjí a kolem ramen a nohy se nám propletly jako kořeny dvou zamilovaných stromů, které spolu budou čelit vichřici, a buďto ji společně ustojí, nebo oba padnou, ale aby se zachránil jen jeden, to nemá smysl.
Nadechl jsem čelem až na dno srdce, vzal všechnu páru tam vřící lásky a vydechl jí mezi lopatky, tak, jak to má ráda. Otřásla se a zvrátila hlavu dozadu.
Políbil jsem ji za ucho. Na dobrou noc.
"Miluju tě. Celým naším srdcem, které v mé hrudi máme."
Hmátl jsem za sebe, abych pohladil... kde je!? Naklonil jsem se víc a dotkl se studené zdi.
Stráže!!! Poplach!!! Do zbraně!!! Svět se rozbil na střepy!!!
Tělo v mojí náruči se prozářilo světlem z nitra a jako jaderný výbuch to světlo proniklo celým prostorem sametové noci a milosrdně pohltilo i mé vědomí.
Mé vědomí utonulo s konejšivou myšlenkou, že to musel být taky jen sen a že nemusím bojovat za její záchranu.

Staří Budhisti říkali, že co uděláme ve snu, je totéž, jako bychom udělali v životě.
Křesťané zase tvrdili, že pokušení je nutno odolávat tak pevně, že bychom nezhřešili ani ve snu. Neudělal bych to ani ve snu!
Tu odpověď máme, známe, používáme ji.
Jenom se tomu pořád divíme.
Některé sny se nás prostě jenom ptají "A co bys udělal doopravdy, kdyby tě nikdo nechytil a kdyby to bylo dovoleno? Jaký člověk jsi DOOPRAVDY?"
Jsem rád, že Zkouškou moje duše prošla bez poskvrny a z nahlédnutí do svého nitra mám jen tichou radost. Jen ten smutek, ten je jak rašeliniště pod nohami: ať se hne moje duše na kterou chce stranu, vždycky se propadne bez opory do prázdna.
Princezno má, kdybys mi teď mohla nahlédnout pod krvácející srdce. Proč mi to nevěříš...
Srdce pořezané. No, když se jiným v dlaních rozbije svět na střepy, podřezávají si jím paže, ale já mám poškrábané srdce.

Není větší mír ve světě, než mezi dvěma tichými, milujícími srdcemi.
Snad jen... mezi třemi?