Vzpomínky na sídliště

Před několika více lety jsem bydlel v Kolíně a jak to už bývá, tak na jednom z jeho sídlišt. Mezi paneláky silnice která spojovala parkoviště a jen pár nízkých stromů, které nezakrývaly pohled do protějších oken.Nevím, jestli udělali někde "soudruzi" chybu a nebo jestli to byl nějaký úmysl, ale postavení jednotlivých oken bylo skoro vždy takové, že ten kdo seděl v kuchyni, koukal na protější dům a na jeho ložnice a kuchyň. A tak se stalo, že jak jsem jednou takhle seděl, a popijel kávičku, koukal jsem z okna něco kolem desáté večer a najednou jsem viděl, jak se v jednou okně rozsvítilo.Ne ůplně, jen tak malinko.Jako by někdo rozsvítil v předsíni. Kolik takových světel Vás nechalo chladnými a pak se stane něco, že Vás to prostě začně zajímat, co a kdo tam je. A tak můj zrak, v té době ještě vynikající, sledoval jak se začala nějaká postava pohybovat v seskupení stínů po svém bytě. Nebylo sice moc dobře vidět, ale když Vás něco zajímá, tak se jen tak lehce nevzdáte. Najednou tma a konec. No nic. Dopil jsem si svoji kávičku a šel spát. Pak jsem odjel na služební cestu a na dům odnaproti jsem nějak zapomněl. Znáte to, starosti, pozdní návraty domů a pak nemáte někdy ani chuť nad něčím přemýšlet. Jenže stačí maličkost, okamžik, záblesk, aby se Vám rozsvítilo a hlavička si vzpomněla při náhodném rozsvícení světla v jednom okně . A tak pozornost zase byla na jedno malé okno v jednom paneláku. Jenže tam byla tma. Čekal jsem asi tak do jedenácti hodin a pak už to skoro vzdal, když tu se z ničeho nic rozsvítilo jasným světlem rovnou v ložnici. Pozornost okamžitě na 300% a oči jak laserový zaměřovače sledovaly kdo tam tak asi je. Čekání bylo nekonečné, ale pak přišlo něco co jsem ani nečekal. Objevila se žena a přez hlavu si sundala asi svetřík a pak spadla podle pohybů asi i sukně. Sama. Nikde nikdo, žádný náznak přítomnosti nějaké jiné osoby. Prošla do kuchyně a rozsvítila si v koupelně. Nezavřela dveře. Sundala si z ramen asi ramíka z podprsenky, udělala skoro předpisový předklon a sklouzly i kalhotky. Pak zmizela. Čekal jsem a to čekání nemělo konce. Už jsem tam skoro chtěl jít, jestli se náhodou neutopila, když už tak dlouho čekám na pokračování "hvězdičkového "pokračování. Pak se objevila natažená ruka a vzala si z věšáku ručník. Stála bokem ke dveřím a tak jsme mohl konečně posoudit, jak vnadné tělo se tam prochází a jak se na něj krásně kouká. Pak pohyb rukou na vypínač, tma a konec. Druhý den jsem to nevydržel a podíval se na ten vchod malinko blíž. Z jmenovky na dveřích jsem zjistil, že tam bydlí asi samotná žena a tak jsem našel v sobě odvahu a do poštovní schránky vhodil vzkaz, že to co jsem mohl večer vidět v šeru jejich oken bylo nádherné a připojil telefonní číslo. Nic víc. Když jsem odešel, pořád jsem nad tím přemýšlel, jestli to nemám jít vzít z té schránky zpět, ale co když mě někdo chytí, jak tam lovím něco co neni moje. Nechal jsem to být. Uteklo pár týdnů a i když se světlo rozsvěcovalo a zhasínalo, tak na moje telefonní číslo žádná reakce a nebo jsem nebyl třeba doma. Pustil jsem to z hlavy a zapomněl na ni. Asi po třech měsících od zanechání vzkazu zazvoníl jednou večer telefon a jestli se ještě koukám na její okna. Co říct? Byl jsem jako by mě někdo praštil palicí. Řekl jsem, že tu a tam se podívám. Výměna pár slovíček, něco o sobě a z nevinného zazvonění se stalo noční povídání po telefonu přez ulici. Ukončili jsme to spolu někdy nad ránem a dohodli si schůzku v jedné kavárně na druhý den večer . Povídání z očí do očí bylo ještě delší, než náš hovor po telefonu. Domů jsme nešel. Jako správný chlap jsem ji doprovodil k hlavnímu vchodu a ukázal svoje okno. Řekla ať jdu nahoru, jestli chci a podívám se na vše z druhé strany, z jejího okna. No řeknu Vám pravdu....moc jsem toho neviděl, protože jsem radši zatáhl závěs, aby tu někdo nepsal, jak se v šeru někde za oknem ve druhém poschodí někdo miloval a chodil nahý celou noc. Marcelko...děkuji nezapomněl jsem na to....psal se rok 1985 a i když bydlím už v jiném městě, na jiném sídlišti, tak při pohledu do jakéhokoliv okna si na nás vždy vzpomenu....jak se asi máš Ty?