Máma na prodej

Nedávno jsem absolvoval služební cestu do menšího okresního města. Práce jsem měl nad hlavu, takže dopoledne uteklo jako voda. V poledne se přihlásil žaludek, že je třeba vytáhnout paty z kanceláře a jít ven sehnat něco k snědku. Teprve až po opuštění dveří kanclu jsem si všiml, že je venku nádherně. Postřehl jsem to sice už ráno, ale během dopoledního shonu na to zapomněl. Nešlo o to, že svítilo Slunce a bylo teplo, ale krásno dělaly ty druhotné příznaky onoho počasí. Všude okolo se procházely žen, mající co ukazovat. Toužící, dopřát své pokožce pořádnou dávku slunečních paprsků, po dlouhém zimním půstu. Hned mne napadají hříšné myšlenky, nakolik se postila, i po tělesné stránce, tak která žena, jíž jsem zrovna míjel. Kamarád říká, že se venku kozí počasí. Pokud jsem si na sex nevzpomněl za celé dopoledne, díky intenzivní dvouminutové procházce po jarním ovzduší, jsem se hravě dostal na známý průměr fantazijních myšlenek každých 7 vteřin. Zamířil jsem si to do nejbližšího vietnamského bistra. Obsluha byla mužského pohlaví, takže můj neřestný myšlenkový průměr začínal opět brát za své. Usedám ke stolu a objekt mé touhy nahrazuje jídlo, což někdy bývá rovnocenná náhrada. Konec konců prý tudy chodí i láska. Mezitím přicházejí další nakupující, ale vědom si svého časového skluzu, zvedám oči od svých nudlí jen v případě, nakupuje-li opravdu inspirativní zákaznice. Po chvíli začínám být vybíravý a pozornost věnuji jen ženám v sukních anebo šatech. Bistro se začíná vylidňovat, dojídám poslední sousta, a jak už mé bříško dostalo své, rozhlížím se zase po nějakých zajímavých křivkách. Ob dva stoly sedí jen mladá maminka s asi pětiletým synkem. Šaty ani sukni nemá, ale elastické kalhoty dávají vyniknout fajnové figuře. Z dálky zkoumám její pohledný obličej, momentálně zamyšlený a viditelně zaměstnaný starostmi, aby se junior dostatečně najedl, protože na programu je ještě nákup, doma čeká pračka, vaření a zbydou-li večer nějaké síly, je tam hromada žehlení. Nečekal bych, že by měla chuť aspoň trochu flirtovat, byť jen pohledem. Nechal jsem se unášet svými domněnkami a ani jsem si nevšiml, že nejsem jediný, kdo pozoruje tuhle ženu. Jeden borec z obsluhy, co se ochomýtal kolem, přistoupil k jejich stolu. Vypadalo to, že chce odnést nádobí. Otočil se na malýho kluka a položil mu otázku: „Je tvoje máma na prodej?“ Znělo to jako neslušný návrh, ale vyřčeno to bylo neutrálně. I tak mi padla brada, jestli dobře slyším. Zírala na to i ta maminka. Maník čekal nekonečně dlouhou, asi tak pětisekundovou pauzu, pak vytáhl etiketovací kleště a milé mamce přilepil cenovku na rameno se slovy: „… tak teď už je. Kolik stojí? Prodáš mně ju?“ V ten okamžik to došlo nejen mně, ale i té mamce. Tvář se jí začala rozjasňovat, pokusila se o úsměv a první reakci. „On by mě hned prodal, že? Za pytlík bonbónů.“ Začali se dohadovat o ceně. Padlo několik návrhů. V jeden moment se zdálo, že o uskutečnění obchodu má nejvíc zájem mamina a kluk se chce z celé transakce stáhnout. Nejúžasnější na tom všem byla ženina změna nálady, která se celá udála během jedné minuty. Ze zamyšlené téměř duchem nepřítomné osoby se proměnila v usměvavou osobu mající evidentně dobrou náladu. Úplné kouzlo. A velmi jednoduché. Taková situace přivede člověka na myšlenku, jakou kdo máme cenu. Tady se to jistě hemží různě cifernými nabídkami, být jeden druhému po vůli, ať už odpovídají naší představě o hodnotě sebe sama anebo o hodnotě toho druhého. Jsme každý na prodej? A za kolik? Co byste si dali na tu cenovku vy? Potřebujeme víc peníze nebo víc pocit, že je o nás zájem?