Pohádka o provázku

Dobře si pamatuji na ten den, kdy jsem JÍ poprvé přivedl do penzionu na periferii. Už jsme se docela dobře znali a rozuměli si. Očekávání se naplnila a začali jsme navlékat korálky zajímavých příběhů vzájemného poznávání. Jak jich přibývalo, začaly se do sebe zamotávat až se provázek začal trhat. Byl velmi tenký na tolik korálků.

    Naštěstí se na scéně objevil provaz - pěkný, pevný, stáčený, vonící olejem a voskem. Pak druhý, třetí... Lidé kteří provazy milují a ovládli je, nám začali vyprávět jiný příběh. Příběh o vztahu tak hlubokém, že je jako z říše pohádek. O důvěře, se kterou vkládáte svůj život do rukou někoho jiného. Takový provaz už něco unese.

    Než se nám podařilo najít a posbírat všechny poztrácené korálky, bylo už krásné léto. Na hrázi rybníka zřetelně vibrovala voňavá vášeň a přesto to bylo takové jemnější, něžnější. Objala mě nezvykle pevně a já uslyšel a uvěřil těm dvěma slůvkům, které chlap dobrovolně nikdy z huby nevypustí – Miluji tě.