Krásné taje českého jazyka

Dnes jsem využil, prý posledního, pěkného letního dne a vyrazil se zchladit k vodě, na pískárnu u Vlkova nedaleko Veselí nad Lužnicí. Voda byla super a sluníčko hřálo. Abych tam jen tak neokouněl a neokukoval vnady dam, paní a slečen, vzal jsem si sebou knížku. 3. díl trilogie od Vlastimila Vondrušky "Vládcové ostatků". Mám rád historii a historické romány. Jak ty, co se snaží držet reality, tak i ty, u kterých je děj na velkou polemiku, zda by se to takhle vůbec mohlo odehrát. Je to velmi čtivý příběh, spíš v té druhé kategorii, ale přelouskal jsem všechny 3 díly, cca 900 stran, za 6 týdnů. Kdybych sem nechodil číst blogy, bylo by to možná ještě rychleji :-). Je plný přátelství i zrady, ale převážně lásky, o chudém rytíři z Čech, který procestuje Evropu. Není vůbec plný křesťanských ideálů a hřeší kde může. Ale je to, dle popisu autora, krásnej, chytrej chlap a navíc vynikající trubadúr, takže jak holky z hampejzů tak i urozené dámy mu skáčou do postele sami. Dolouskal jsem to dnes do konce. Škoda, že není ještě 4. díl.

 A teď se dostávám k jádru věci, neboli rozmanitosti češtiny, o kterou se tu s vámi chci podělit. Ten rytíř, Martin se jmenoval, měl ženu snad v každé kapitole. S některými se jen pomiloval. Rychlovka na seníku a pod. S jinými se miloval celou noc, někdy i několikrát. Ale miloval doopravdy jen dvě ženy. Ta krása češtiny mě okouzlila - pomilovat se, milovat se, milovat. Čím kratší slovo, nebo slovního spojení, tím je v něm víc citu.