Každý někdy potřebuje Kundílku

Nějak se to kupí,je toho moc,praská mi hlava a někdy nevím co dál.

Jsou to jen dny, kdy Tě vše sere,máš všech dost a zdá se, že to už nezvládneš.Zvládneš,jasně že zvládneš ,jako vždy,jako v životě ještě mnohokrát.

Zase zvedneš hlavu a řekneš si,nějak se to udělá.

Nebudeš civět na prázdné konto v bance,který si vyčerpala ne pro sebe, ale protože někdo potřeboval a do další výplaty zbývá ještě čtrnáct dnů.

Nebudeš řešit za jiné,vykašlu se na ně.

Nebudeš odrazový můstek pro sračky jiných,nebudeš.

Nebudeš?Budeš!

Budeš jako vždy,protože jsi taková a jiná neumíš být.

Tak si říkám,chtěla bych mít takovou hodnou kundílku,jo prostě si udělat legraci,zašišlat si,být roztomilá a nad věcí což já někdy nejsem.

To je vše,má opožděná reakce na jednu,no prostě jednu.

Ta se zajíká zlobou a závistí,poukazuje na jiné a je zcela blbá. Ne proto že blbá je,je až velmi chytrá protože opravdu hloupý člověk,ubližuje protože neví že hloupostí může ublížit,ona ví ,ví kde střílet své jedovaté šipky,tu nechci,ta je zlá.

Chci hodnou kundílku,tu co je na Marsu, chci se smát tomu co zase spáchá s Milouškem kolouškem ,ale vím že je možná tam spokojená a je jí tam dobře,tak se bud usmívat vzpomínce a přát jí jiným tady pohodu.

Víte kundílku mám ráda,rozesmívá a stírá slzy jiných, humorem který má jen ona.