snídaně do postele

Byla to poslední noc. Poslední noc v naší chalupě. Zůstala jsem sama, ostatní spali v "novém". Zbylo tu jen letiště, na kterém jsem spávala dvacet sedm roků, poslední bedna s několika věcmi různě posbíranými a na ramínku na okně ramínko s oblečením na ráno. A taky notebook, jediný společník. Říkám si, že tu poslední noc budu spát venku. Nebo - na střeše garáže. Budu z ní před usnutím pozorovat hvězdy a poslouchat noční píseň potoka. Naposledy. Kouknu na seznam a zahlídnu zprávu: Zloději okrádají spící majitele bytů. To je prima, pomyslím si. Jsem tu sama, v domě, kde se nikdy nezamykalo a chci spát venku ... Rychle seběhnu po schodech ke dveřím a kontroluju, zda jsou uzavřené, pak zkontroluju všechna okna a pečlivě je zavřu. Ale co s tím spaním venku? Kolikrát jsme měli dveře celou noc otevřené a nic. Přece nejsem poseroutka a nenechám se připravit o krásnou poslední noc tady. Otevřu okno v dětském pokoji, to, které vede na střechu garáže, natahám karimatku, deku, peřinu, polštář a vytvořím lůžko. Zalezu pod peřinu a poslouchám noční ticho. Poslední vzpomínky, kousek života, mi probíhají hlavou. Zítra naposledy zavřu zdejší dveře a půjdu dál. Vzduch voní létem, vítr nenápadně ševelí v korunách ovocných stromů a potok bublá svoji píseň o daleké cestě do neznáma. Dívám se na blikající hvězdy a v duchu se loučím. Teplá noc mě obejme a ponoří do klidného spánku.

Probudím se před zazvoněním budíku. Obloha je modrá a slunce touhle ranní dobou nedosáhne sem k západnímu štítu chalupy. Slyším nějaké zvuky. Za chvíli muž prolézá oknem ke mně na střechu. Usměje se a ptá se, jak se mi spalo. Míří hned ke třešni a dává si ovocnou snídani. Pak utrhne jednu větev obalenou velkými sladkými třešněmi a přinese ji k mojí střešní posteli. Na, tady máš snídani do postele, řekne. Co víc si v tu chvíli přát.