Pohádka

Máme na chalupě starý kredenc. Je zrenovovaný, ale dřevo je původní, stále trochu pracuje. A tak když si třeba vyberete hrnec a zavřete spodní dvířka, otevřou se vrchní.Když zavřete vrchní, otevřou se spodní.Když zavřete spodní, otevřou se vrchní a tak dále, stále dokola, dokud se na zavírání velmi nesoustředíte, nebo nepřidržíte spodní dvířka kolenem. Pokaždé si u toho vzpomenu na pohádku, kterou mi v dětství vyprávěli vždy, když jsem po pohádce na dobrou noc chtěla ještě přídavek. Přidávali pohádku O huse, znáte ji?
Husa přijde k vodě. Ohne se, že se napije a odpadne jí chvost. Zvedne si chvost, ale odpadne jí krk. Zdvihne si krk, ale odpadne jí chvost. Pohádka končí v okamžiku, kdy už to dítě přestane bavit a je ochotné raději spát, než poslouchat tuto nekonečnou pohádku.
"To je dost strašidelné", povídala mi Lucka. Strašidelné to tedy je. Znám několik lidí ve svém nejbližším okolí, kteří žijí jako ta husa. Stále dokola dělají ty samé chyby. A když už je to nebaví (donekonečna to vydrží jen málokdo), přestanou konat úplně. Stojí nad vodou jako ta husa, ani se nepohnou, aby se zase nespustila lavina padání krků a chvostů a čekají. Čekají, že to někdo vyřeší za ně. Že někdo přijde a odkleje je, zázračným polibkem odstraní ten bludný kruh, který okolo sebe donekonečna opisují. Že se budou konečně moct pohnout bez toho, aby něco ztratili. Nechtějí si uvědomit svoje chyby, nechtějí konečně překročit ten kámen, o který denně znovu a znovu zakopávají. Každého dobrovolníka, který je upozorní na jejich omyl, nemilosrdně pošlou k čertu. Oni a chyby? Oni přece žádné nemají! To ti druzí!
Držím jim palce. Některé pohádky končí dobře pro všechny zúčastněné. Jen si teď nemůžu na žádnou vzpomenout.