Endgame

Nemyslíš si, že bych tě mohl zranit.

---

Znala jsi mě první. Není divu. Byl jsem známý. Ne moc. Ne vůbec. Když jsi se zeptala deseti lidí, co z internetových osobností znali i ty, co se neprodali, šest z nich začalo dřív nebo později mluvit o mě.

Protože jsem měl grif. Skvělou figuru, co neprohlédli ani na popáté. Nebo na posedmé. To byl moment, kdy se o mé budoucnosti rozhodlo. Nebyl jsem u něj. Nezáleželo na mě. Rozhodla jsi.

---

Bylo mi jedenáct. Měli jsme partu. Teda. Já jsem měl partu.

Pavel, Jindra, Jojin a Piko byli kluci z našeho pískoviště. Tehdy ještě nebylo možné potkat obrázek nahé ženské. Nám bylo kolem deseti a organizovaně jsme hlídali, kde je zrovna zaparkována Toyota Celica, která měla pod volantem pověšený obrázek obnažené Samathy Fox. Byli jsme plní probouzejících hormonů a zvědavosti.

Bylo léto a na plovárně byla dlouhá řada kabinek. Od jedničky do dvaceti šesti. Prvních 13 pro muže druhých 13 pro ženy. Mezi kabinkou 13 a 14 byla v prkně díra. Obvykle z ženské strany ucpaná vstupenkou.

S Jojinem jsme trávili poslední hodinu před zavřením plovárny zavření v kabince 13. A doufali, že do čtrnáctky vstoupí paní, která neucpe díru v prkně srolovanou vstupenkou a sundá si plavky. A my uvidíme, celý ten zázrak. Bradavky. Hustý trojúhelník klína.

Bylo mi jedenáct a toužil jsem vidět plná tučná ňadra nepříliš oplácaných třicetiletých mamin. Devítiletý Jojin je viděl první. Ale věděl, že místo u průhledu patří mě.

---

Je mi třicet pět. Sedím na kraji složené manželské postele. Jsou oděné do sterilní bílé. Tvoje partie. I ty postele.

Je ti dvacet šest. A jsi si jistá, že zaplatím, za všechno, co jsem podle tebe spáchal.

A já doufám, že se dokážu ubránit.