černá rovná se bílá

Protože nám v kuchyni kape ze stropu roztálý sníh, přenesla jsem vánoční výzdobu do malého obýváku. Ještě je brzo na to ji uklidit, ráda si užívám tu atmosféru barevných světýlek, když zpoza okna na mě kouká noc.

Dnes dopoledne jsem měla nečekaně několik minut času. Čekala jsem, až má zakázka bude vyřízena, avšak nejprve jsem musela čekat, až pan papírník dokončí svůj důležitý telefonát se západním sousedem. Zlatý Putička. Když už jsem si prohlídla všechny sešity a bloky v regálech a pokochala se všemi vzorky balicích papírů, vytáhla jsem z kapsy mobil a hle - připojení k netu možné.

Čas - je tak vzácný a přesto ho čas/to zabíjíme.

Kam skočit v té nesoustředěné chvíli ... do modrého moře na chvíli. Poslední v pořadí, byť zdánlivě první, byl text od pana Kostlivce. Začetla jsem se do něj a ačkoli v jeho textech bývá sympaticky drsná nadsázka, zde jakoby nechtěla ani pootevřít dveře. Zas tu zřejmě proběhly nějaké slovní potyčky ...

Tak si říkám - co z toho ti lidé mají, když druhým nadávají a urážejí je slovy nevybíravými. Roste jejich síla, moc, respekt, vážnost, velikost ... ale čeho?

Prý na netu jsou všichni ukryti za maskou virtuálního světa. Ta jim dává sílu a odvahu být někým jiným. Jenže jakým Kým - lepším nebo horším?

Zároveň však ukazují i svoji vlastní tvář. Vědí oni sami, která je ta pravá? Nebo ta vlastní?

A jsou tedy někým jiným nebo ukazují sami sebe?

Optický klam? Nebo čáry barev, kdy se smíchají tři tmavé a vznikne čistě bílá?