Z chatu do reality.

Následující příběh chci věnovat všem chlapům, kteří tady něco hledají a propadli pesimistickému závěru, že TADY se NIC najít nedá. Není to pravda.

Žijete si jakýsi svůj život a časem začnete přemýšlet a hodnotit, zda je to to, s čím jste ve dvaceti začínali zakládat rodinu. Stereotyp nakonec dožene i ty nejakčnější „hrdiny“, protože i ti musí denně vstávat, chodit do práce, s něčím doma pomoct, vychovávat dítě atd. Nevyhnete se. Tak se snažíte vymýšlet kraviny a zpestření, ať se ty stojaté vody manželství pohnou. Začnete nesměle ženě navrhovat cosi netradičního, pomalu, ať se hned nepoleká. Začíná to většinou nákupem erotické hračky a končí u návrhu sexu s někým dalším, případně návštěvou SW. Samozřejmě, každá žena je jiná, ne všem sedne análek nebo polykání sperma, tím méně přítomnost druhého muže, či ženy. A tak jsem si vysloužil jednoznačnou nálepku „úchylné prase“ aniž bychom cokoli zrealizovali.

Život plynul monotónně dál do doby, než se manželka doznala k několika nevěrám, kterými si zpestřovala nudný, stereotypní manželský život. Co dál. Žádost o rozvod, nakonec podlehnutí slibům, že se napraví. Nic se nenapraví, vztah je nenávratně v prdeli.
Utíkat do hospody, řešit své osobní problémy chlastem, je cesta do pekel, natolik se mám ještě rád. Tak jsem místo do hospody začal utíkat na chat, brzy jsem získal spoustu virtuálních přátel, anonymně jsem mohl probrat cokoli. Tenkrát jsem nehledal nic, chtěl jsem jen pokecat. Jednou večer se TO stalo.

„Ahoj, jak se máš? Taky u vás sněží? Hned mám lepší náladu.“ přišla zpráva od červeného nicku epona. No jasně, tak debilní nick může mít jen chlap, co se tu vydává za ženskou. Trapný!
„Jo, taky tu sněží“ odpovídám neutrálně a fakt nemám náladu řešit dokazování, že on, vlastně ona je vážně žena. Jsou jich tu mraky.

Hovor nějak vyšuměl, rozloučili jsme se s tím, že pokud na sebe narazíme, pokecáme zase. Narazili jsme na sebe hned druhý den.

„Podívej, nic proti, ale jestli se s tebou mám bavit jako s ženou, prokaž se nějak“ píšu narovinu, připravený vidět po těchto slovech nick epona off-line.
„Jasně, nedivím se ti, chápu. Tak mi zavolej, jestli chceš.“ píše a přidává telefonní číslo.

Tak teď nevím. Tohle se mi tu ještě nestalo. Každopádně moji zvědavost probudila dokonale, sahám po telefonu a vytáčím číslo. Zvedla to ONA, příjemný hlas zní docela mladě, mluví kultivovaně. Od té chvíle nám chatování nestačilo, denně lítaly desítky SMS, občas jsme si zavolali. Jednou, bylo to na začátku, se zmiňuje, že jí odpadla škola a jde domů. Škola??? „Proboha kolik ti je?“ Poslal jsem otázku v SMS a už se vidím ve vazbě za ohrožování mravní výchovy. „Je mi 17, příští rok maturuju.“ Oddychl jsem si, nicméně moje blížící se čtyřicítka naznačovala, že tento „vztah“ bude mít velmi krátkého trvání. Zalhal jsem, pár let jsem si ubral, což mi bylo později s pochopením odpuštěno.

Byli jsme v neustálém kontaktu, psali jsme si opravdu často. Vznikla mezi námi jakási citová vazba, těšili jsme se na každé písmenko, měli jsme sebe navzájem plnou hlavu. Teoretický virtuální sex po telefonu neměl chybu. Domluva na reálném setkání byla jen přirozeným vyústěním písmenkování. Po dvou měsících překonávám 300 km, které nás dělí a stále mám pochybnosti, jestli bude čekat. Čekala. Procházeli jsme se jen chvíli, přece jen byl začátek února. Následující dva dny jsme z hotelového pokoje nevylezli. Sešli jsme se zas a zas….

Jednou, to měla krátce před maturitou, mně napsala SMS, že se bude vdávat. Že si mě jednou vezme. Může tohle brát ženatý o dvacet let starší chlap od „sedmnáctky“ vážně? Nemůže. O pět let později jsme spolu stáli na radnici. Nemuseli jsme, nic nás nenutilo.

Společné začátky byly ve znamení velkých problémů, velkých rozhodnutí i bolestných změn. Všechno jsme ustáli. Za ty roky jsme si zařídili společné bydlení, vystudovali jsme, obletěli půlku zeměkoule a poznali spoustu skvělých Amatérů. Nelitujeme.

Když se vrátím k první větě, našli jsme tu reálně mnohem víc, než jeden druhého. O tom bude další příběh.