50 odstínů

Tak si tak s dvouletým zpožděním říkám. "No, dobře, tak se teda na těch 50 odstínů kouknu."
Ač jsem u knihy, předčítané mým drahým usnula, už na straně 26. Celou dobu jsem měla pocit, že to psala nějaká puberťačka na základce, která si představuje svůj vysněný svět.
Před půlkou filmu, zřejmě ještě hluboko před "onou" odvážnou scénou jsem to s politováním prostě vypla.
Teď přemýšlím, zda jsem vůbec v "cajku", když několik generací žen je z toho unešených, nemůže se dočkat pokračování a mě to neříká vůbec, ale vůbec nic. A nebo je to tím, že mých 50 odstínů je někde úplně jinde.
Nicméně děkuji, nemusím. Mělo mi to být jasný, když už mě nezaujala ani knížka, protože drahý má úžasný přednes :D.
Na závěr snad jen, že na film (a to i první díl) chodí pouze zakomplexované ženy s malým sebevědomím (které doufají, že se jim změní celý život, po shlédnutí filmu) nebo naopak velmi sebevědomé, zkušené a eroticky a sexuálně velmi úspěšné (které jdou zjistit, zda jim snad nějaká praktika nezůstala zatajena) a všechny se shodují, že nezůstala - život je pestřejší.

P.S. Vybodněte se na kino, chyťte muže/ženu za rukáv a vlítněte na to ;).