Znásilněná...?

Přicházíš domů celá napjatá. Domluvili jsme se, že ti tento týden
přichystám překvapení, půjčila jsi mi náhradní klíče... Už je čtvrtek, a
pořád ještě nic, navíc ti neberu telefon a neodpovídám na zprávy...
Odemykáš a celá rozechvěla svlékáš kabát, odkládáš i svetr, takže na
tobě zbývá už jen halenka, sukně, černá podprsenka, tanga a černé
punčochy - tak jsem ti nakázal se celý týden oblékat. Ale jak jsi tak
otočená čelem ke zdi a věšíš kabát, najednou do tebe zezadu někdo vráží a
po nárazu na stěnu se ti na okamžik zatmí před očima. Chceš vykřiknout,
ale na krku ucítíš nůž a v uchu šepot... "Nene holčičko, hezky
potichu..." Srdce se ti rozbuší, protože to nezní moc jako já. Raději
mlčíš a ani se nehneš...
Jedna ruka ti stále drží nůž u krku, druhá rozepíná sukni a nechává ji
spadnout na zem, pak hrubě prohmatá tvůj zadeček... "Ale ale, oblečená
jako nějaká děvka... Budeš i tak poslušná, co?" Nezbývá ti než opatrně
kývnout hlavou... Tlak na tvé tělo povolí, ale čepel z krku ne...
Neznámý ti do ruky vloží šátek, se slovy "Nechceme abys mě mohla
napráskat, že ne? Hezky si zavaž oči, ale pořádně!"a ty ho poslechneš.
Pak ti ruce dává za záda a zacvakne na nich pouta, nůž někam mizí. Otáčí
tě čelem k sobě a halenku prostě roztrhne, prohmatává přes podprsenku
tvé kozičky, poplácává bříško a tlačí na kundičku... "Jak jste se sem
dostal?" chceš se zeptat, ale jakmile ze sebe vydáš první hlásku,
dostaneš z obou stran takovou facku, že padneš na kolena. "Řekl jsem ti
snad ty čubko, že máš být potichu, ne?" Uslyšíš rozepínaný zip, na
sevřených rtech ucítíš cosi teplého a mírně vlhkého... "Tak otevři tu
svojí držku a ukaž co v tobě je, ale ani nemysli na to, že bys mě
kousla!" Pak sebou trhneš, protože po tváři ti přejede nůž, možná tě i
trochu říznul... "Pamatuj si, že tady můj kamarád je dost ostrej."
Nezbývá ti nic jiného, než začít poslušně kouřit, strach ti svírá
žaludek... Jenže bez rukou to není ono a násilník očividně není
spokojený, chytá tě zezadu za hlavu a začne ti přirážet až skoro do
krku. Silou přemáháš dávící reflex a z očí se ti řinou slzy... Ano, o
tomhle jsi sice snila, ale... Jak jsem ti to mohl udělat? Je ti jasné,
že jsem tohohle chlapa musel pustit dovnitř, že jsem to na tebe
nachystal, že jsem tě vydal napospas bůhví komu, bůhvíjak odpornému...
A on z tvého výkonu nadšený není. Opouští tvá ústa, chytá pod krkem a
vytahuje na nohy. "Ani kouřit pořádně neumíš... Ale však já tě naučím."
Chceš zaprotestovat, ale opět ti přistanou z obou stran facky a raději
mlčíš. Zpoloviny tě odvede, zpoloviny odvleče do ložnice a hodí tě na
postel, zadečkem přesně na kraj. Radši se ani nepohneš, když ti stáhne
kalhotky a každou nohu připoutá ke sloupku postele. Ruce máš stále za
zády, pod sebou, což není zrovna pohodlné... Stále nic nevidíš, ale
znovu na chvíli ucítíš nůž, když rozřezává podprsenku. Ruce toho
odporného člověka opět velice hrubě prohmatávají tvá prsa, očividně si
užívá jejich hebkost a pružnost... Pak tě štípne do obou bradavek, až
vyjekneš. "Tak to ne, prostě budeš zticha, kdo tě má furt poslouchat?"
Donutí tě otevřít ústa a nacpe ti do nich čerstvě sundané kalhotky a
převáže dalším šátkem. Chvíli se nic neděje...
"Tak aby ses naučila poslušnosti, děvko!" a na bříško ti dopadnou důtky.
Štípne to, ale mohlo být hůř... Začne tě vyplácet pravidelnými,
rychlými, stále stejně silnými ranami, postupně se přesouvají výš...
Nemůžeš si pomoci, přestože je ti ten neznámý muž odporný, přestože se
tě určitě chystá znásilnit, přesto... Začínáš cítit lehké vzrušení. V
momentě, kdy důtky poprvé dopadnou na tvá prsa, vzepneš se a ucítíš jeho
prsty na své kundičče, nejprve několikrát promnou poštěváček, a pak dva
z nich prostě zarazí dovnitř... Naštěstí už jsi stačila trochu zvlhnout
a vlhneš čím dál víc, když prsty začne jezdit dovnitř a ven... Důtky
dopadají na prsa stále silněji, ale ty už to téměř ani jako bolest
necítíš... Najednou jeho ruka opustí tvůj klín a řemínky důtek dopadnou
místo na prsa na tvou kundičku, plnou silou, třikrát za sebou... Zatneš
zuby do provizorního roubíku, skoro se uděláš, ale ještě kousek,
kousíček chybí...
Několik vteřin, ale mohly by to stejně dobře být hodiny, se opět nic
neděje. Nic neslyšíš, nevidíš, žádný nový dotek, nic...
A pak do tebe proniká, až na dno a bez čekání, bez jakékoli něhy tě
začíná šukat, jinak se to prostě nedá nazvat. Ale tobě už to není
odporné, naopak - vycházíš mu vstříc, přirážíš jako smyslů zbavená,
nesmí přestat, teď už ne... Nechceš nic jiného, než aby si tě bral,
prznil, zneužíval... Chtěla bys vzdychat, vykřičet ze sebe to vzrušení,
kdy se mílovými kroky blížíš... Strhne ti šátek z očí a ty uvidíš, že to
doopravdy jsem já... A tvá úleva, radost, překvapení, vzrušení i bolest
se slejí do jednoho jediného, neuvěřitelně silného pocitu,
vyvrcholíš...
Když se probereš z extáze, už tam nejsem. Jednu ruku máš odpoutanou... A
jen semeno zasychající na tvých zrudlých prsou je důkazem toho, že se
ti to nezdálo...