Dan - jak potkal Sáru / 1.díl

Daniel.

Uplynulo mnoho let od mého prvního a hrozného hříchu. Vedl jsem opravdu slušný a zbožný život. V Olomouci, kam jsem šel na školu, jsem ve sboru potkal hodnou dívku, zrovna začala studovat pedagogickou fakultu. Byla úplný opak Jany – trochu při těle, nenápadná, ale slušná, uměla vařit… Prostě, jsme spolu už skoro 20 let. Máme dvě děti, žijeme klidným životem, společně pracujeme pro církev. Každý máme svoji práci, já dělám na fakultě a v ústavu, a věnuji se vlastně svému koníčku z mládí – hmyzu, vážkám, a další „havěti“. To mne přivedlo i k letním táborům.

A tam se to stalo. Stejně nečekaně, bez varování, jako kdysi před léty. Tábor se pomalu chýlil ke konci a bylo potřeba pomalu začít připravovat závěrečný oheň. Správce zapomněl přinést motorovku a někam odjel. Jeho paní mi vysvětlila, kde ji najdu, a kde mám vzít klíče, kdyby tam nikdo nebyl. Byla neděle, horko a poletovali motýli. Jeden z nich mne zavedl spíše přes les, takovou zkratkou ke kůlně. Protáhnul jsem se uličkou u plotu, rozhrnul živý plot a strnul!

U bazénu ležela nádherná mladá dívka, úplně nahá. Bylo mi, jako by do mne uhodil blesk. Vrátily se mi vzpomínky staré snad čtvrt století! Měla krásné štíhlé snědé tělo, prakticky žádná prsa, jen takové malé kopečky a uprostřed každého velkou tmavou rozinku. Ty vlasy, tělo! To je Jana!!!! Než jsem začal jakkoli přemýšlet, že to přece není možné, začala ječet a pak vykřikla:

„Co čumíš úchyle!“ Rychle jsme se otočil a začal přemýšlet – ten hlas i výraz – úplně jak Jana, jen ta přece musí být mnohem starší, to prostě musí být dcera nebo tak něco, to není možné. Začal jsem se rychle omlouvat a ona hned přísně: „Gentelman, než vstoupí, tak zaklepe“ „A když mluví s dámou, tak se jí dívá do očí! Otoč se kruci!“

Zcela ovládán, zase jsem se otočil zpátky.

„Kohopak to tady máme?“ „Já, já, já, … já ...“ zakoktal jsem „...jmenuju se Daniel“. „Tak Daneček?“ „Ne Daneček, Daniel!“ trval jsem na svém. „A co tady děláš?“

To je prostě nemožné!!! Přesně jako kdysi! Ale tohle není Jana, je mladá, ale kolik, těžko říci. Ale ty vlasy, postava, hlas – úplně mne ovládala, všechno jako Jana. Seděla přímo proti mně kolena pod bradou si držela rukama tak, abych ji neviděl na hruď. Ale dole!!!

Snad až jako by naschvál měla chodidla od sebe a odhalovala rozkošnou úzkou štěrbinu, úplně vyholenou, lehce pootevřenou, uprostřed růžovou a po stranách ji lehce přesahovaly pysky. Slunce svítilo přímo dovnitř, nešlo se nedívat a nešlo nevidět!

• pokračování příště –