Subíci nebo idioti

Po pravdě, měl jsem to rozepsané už včera, ale říkal jsem si, že to asi není úplně fér. Ale pokusím se to doplnit o další rozměr. Podobně jako kočka, čas od času podnikám delší cesty autobusem, což znamená sedět skoro 3 hodiny pohromadě s cizími lidmi. A protože se mi to stalo už poněkolikáté za sebou, nebude to jistě náhoda. Každej si občas potřebuje zavolat, nebo mu volá někdo do autobusu.

Sám se to snažím zkrátit na minimum a opravdu některé věci nechci řešit v docela tichém autobuse. Telefonáty jsem si roztřídil do několika kategorií. První jsou obchodní, kdy třeba zástupce či majitel firmy, řeší s ostatními provozní věci, tyto telefony mívají společné to, že se dotyčný snaží mluvit tiššeji a zbytečně to neprotahovat. Poté jsou telefony domlouvací, kdy kde kdo bude čekat, informace o zpoždění atd. Další kategorie jsou telefonáty dívek či žen svému partnerovi či kamarádovi, ty bývají taky tak nějak normální.

Nicméně pak je tu ještě jedna kategorie volajících a to jsou individua mužského pohlaví, která jako naschvál sedí co nejblíže u mě. A ti jsou schopni celou cestu řešit s prominutím hovna s potencionální partnerkou nebo kamarádkou, co já vím. Má to jeden společnej znak, vždycky mi je celou dobu na blití. Poslouchat totiž celou cestu... jak ses vyspinkala a nebolí tě hlavička a proč blablabla, udělal jsem ti něco, proč mě nemáš ráda... proč jsi na mě ošklivá. Je jasné, že občas si holky chtějí povídat a je jasné, že občas je těžké hovor ukončit, zvlášť, pokud dotyčnou máte rádi. Nicméně vždy se dá říct, že jsem v autobuse a zavoláme si potom. To je jedna věc a v normálním životě to řeším tak, že řeknu, že něco musím zařídit a zdůrazním, že si raději promluvíme osobně. Tuhle poznámku píšu zejména proto, že vím, že občas ukončit rozhovor je složité. Nicméně to neomlouvá obsah.

Nikdy se žádný ženský nedoprošuju, stýkám se jen s těmi, se kterými mi je dobře a pokud z jedné nebo druhé strany není zájem, potom nemá smysl spolu trávit ani čas, nebo spolu komunikovat, ale co vede tyhle nešťastníky k těmhle hovorům. Občas mi je jich líto, ale jakmile začnou s doprošováním, lítostí, pak mi zbude už jen ta chuť na zvracení a pokud to posloucháte 3 hodiny nonstop, pak Vás stojí velké úsilí toho chlapa neumlátit rukama... Naštěstí existují ještě sluchátka. Jenže co s tím, když se Vám nic z toho nechce a chcete si v klidu číst... Asi si pořídím špunty do uší.