že by ve jménu lásky?....

nedavno jsem četla velmi zajímavý příběh co všechno jsme schopny udělat ve jménu lásky a nebo alespon si myslíme, že je to láska. Nechceme ztratit chlapa ani toho ženatého, bojíme se, že zůstanem samy? Změníme koníčky, práci, kamarády, co je strašné necháváme se i ztlouct...

Ale je to láska?

Kamarádky odpovídají všechny skoro stejně, nevím jestli mě ty odpovědi překvapují?...

Dělá to každá z nás? Dnes jsem s ním například ujela na kole víc jak 80km. Ve jménu lásky s ním chodím do strip baru, nechám se osouložit policejním obuškem, polít žhavým voskem, připravuji pro něj projekt na který nemám peníze a tak si uvědomuju, že s ním být nemůžu. Co potřebuje náš vztah? Chtělo se mi nad tím usmát a pak jsem si uvědomila, jaké dělám blbosti já. Každý den píšu sms, na kterou je mi odpovězeno jednou týdně zavolání a dozvídám se pokaždé jak nemá čas a jak se musí postarat o to či ono. (já nemusím nic? máme to my ženy nějaké jiné?)

Jednou za měsíc, poslední dobou jednou za dva měsíce si "na mě" udělá čas, já navařím, všechno připravím, obskakuji, obletuji .... někdy dojde k souloži, ne k milování, protože to je vyloženě úleva pro něj, já nic ale neříkám to nahlas, výmečně se mi ráno omluví, byl unavený a pak zase jen čekám. A dočkala jsem se jel semnou milostivě na dovolenou, potřebuje si odpočinout a mě možná jako zavazadlo vzal sebou.....

A já blbá stále čekám a čekám..... Tak co by jste tomu řekli???