Druhý kontakt

Jak již někteří víte, začínám fotit a na vázy, motýlky, včelky a hory kašlu. Krásu vidím v lidském těle. Co též víte, jen já na to stále ještě nepřišel, že začátky jsou dosti náročné a každá zkušenost k nezaplacení. Tož a tu je má druhá.

Jednoho dne mi přistála ve schránce pozvánka na svatbu kamaráda z Olomouce. Obřad na radnici, pak přesun do restaurace typu Sokol. Znám pouze daného kamaráda a že bych měl v tom období zrovna chuť se s někým seznamovat...NE.
Po chvíli převracení a umaštění pozvánky jídlem jsem se rozhodl na svatbu jet a místo rozebírání počasí a jiných seznamovacích frází jsem se rozhodl býti tichým bláznem s fotoaparátem.

Svatba proběhla běžným chaotickým způsobem, nebo-li teď sem, teď tam, chybí babička, kde je nevěsta?, zmizela půlka aut během jízdy městem. Klasika. Já jsem tedy nefotil našpulené protézy a zatáhlé pupky(na to tam byl placený fotograf), ale právě ten průběh jako takový. Nepopírám, nakonec jsem se dal i do řeči s pár slečnama, co marně chytaly kytku, kterou sportovně nadaná nevěsta poslala daleko za plot, nicméně další den už jsem stejně nevěděl jméno jediné.

Asi po měsíci, možná dvou, kdy se novomanželé vzpamatovali a klesli zpět na zem, zvěřejnili krom díků i fotky a k mému překvapení použili i fotky mé A ZDE ZAČÍNÁ MŮJ DRUHÝ KONTAKT. Ozvala se mi nějaká slečna, že viděla fotky svatby mého kamaráda a že si od něj nechala dát na mě kontakt. Ona chtěla nafotit. Já, profesionál na slovo vzatý, jsem vůbec něvěděl, jak to pojmout. No naštěstí iniciativu převzala slečna a sdělila mi, že teď už začíná být zima a ona chce v kytkách, pampelišky víííš(nejsem měsíček) a tamto ono tak a to jinak, takže nakonec si na focení počkala do jara. Já si ověřil, že je to fakt normální ženská, žádná Sci-Fi umělotina. Na jaře jsme vyrazili brzo ráno na samotu do podhuří. No sice pampelišky nádhera, padlo jich spoustu za vlast a slečna byla s focením spokojená, ale ne každý obličej, střih(účes) a barva se zrovna k pampeliškám hodí, takže jsem slečnu přesvědčil k přesunu a focení v listnatém, na jaře ještě vzdušném a papraskům světla otevřeném lese.

Hmmm, dobře, akorát to má jeden háček. Jsem na květ břízy, lípy, lísky, smrku a ostatního kvetoucího stromu fakt hodně alergický a pilulkám zrovna dvakrát moc neholduji. Tedy přišel na mě záchvat pšikání. Teklo mi z očí, nosu i pusy, jako bych měl vzteklinu, což slečnu náramně pobavilo, nicméně mi to zcela znemožnilo mé snažení. Na druhou stranu ten upřímnej a škodolibej smích byl někde jinde, než výraz z předešlé části focení. Mě se více líbí vážný pohled mimo objektiv, ale ve finále ten bezelstný smích poprskané slečny fotkám dal rozměr, za který se nemusím stydět. A poučení. Příště se musím nadopovat pilulama, nebo se pohybovat pouze ve sterilním prostředí města. Takto už příště určitě NE.