Být řepák

...je vopruz!
No fakt,už jsem řepák přes rok a pořád nějak nechápu proč všichni chlastaj hlava nehlava. Možná to je tím, že jsou to asiati, ale stejně.
Třeba zrovna včera.
Přišel Vašek (pro neznalé, to je můj šílený soused), že potřebuje pomoct spravit střechu na stodole a hlavně ať nezapomenu vzít s sebou něco ze sklepa. "No jasně, já s tebou tak polezu na střechu po půllitrovce," odvětil jsem. "Vem radši litrovku, přijde i Miky," nenechal se rozhodit Vašek, " ..a pít budeme až potom, to je jasný.."
Abyste věděli, tak u Vaška je jasný jedno, pít slivovici, která mi tu zbyla po minulém majiteli, bude před, při i po a když spadne ze střechy, tak bude pít i se zlomenou nohou, až ho povezu do špitálu.
Neměl jsem sílu odporovat, vzal jsem flašku, žebřík a vyrazili jsme. Po cestě se k nám přidal Miky.
Ze začátku to šlo docela dobře a fakticky ani nechlastali, jenže pak už to z lešení nešlo a někdo musel na střechu a hádejte kdo. No já.
Což o to, vylézt na hřeben ještě šlo, dokonce jsem byl schopen vytáhnout tabule eternitu a správně je umístit, ale při pohledu dolů na lešení se mi udělalo mdlo. Nechlastání se totiž změnilo na conejrychlejidobezvědomí a to mě jedno z těch dvou hovad bude držet na laně, až budu ty tabule přivrtávat. Miky se zrovna sázel s Vaškem, že vypije dva loky z flašky nosem. Obával jsem se, že když škytne, šňupne celou flašku a jeho 120kg s sebou při pádu do bezvědomí vezme celé lešení i s Vaškem, který mě zrovna jistil tak, že měl na laně zlehka položenou levou nohu.
Zrychlil jsem tempo, aby v době, kdy polezu dolů, ještě aspoň jeden žil. Umístil jsem poslední tabuli a jal se je co nejrychleji přivrtávat.
"Držíš mě?" ujistil jsem se raději . "Jasně, že jo, přece tě nenechám spadnout," odvětil Vašek a přenesl na levou nohu trochu více váhy. Moc mě to neuklidnilo.
Přivrtal jsem poslední tabuli a otočil se, že polezu dolů. V tu chvíli se mi smekly boty a já jel po novém eternitu jako skokan na lyžích. Okraj střechy se nezadržitelně blížil, zavřel jsem oči, tohle bude bolet. Bolelo.
Svět vybuchnul ve snop žhavých barevných jisker, které tryskaly z mého zadku. Ano čtete správně, z mého zadku. Po chvíli začal ohňostroj blednout až vše zahalila milosrdná temnota.
Pomalu jsem sbíral sílu otevřít oči, když se mi to konečně podařilo překvapivě jsem neležel na zemi, ale na lešení a Miky s Vaškem na mě čuměli, jak čáp do flašky.
"Vždyť jsi říkal, že mě držíš!" vykřikl jsem a prudce se posadil. Znovu se objevily jiskry, můj zadek byl nějaký dost citlivý, takže jsem se raději rychle postavil a zadíval se Vaškovi do očí. "No vždyť jsem tě držel," řekl Vašek a ukázal pohledem pod svoji levou nohu, kde stále bylo lano. Pohled nahoru na střechu vše objasnil. Nepovolil Vašek, ale hák, skrz který bylo lano provlečené.
A jaktože jsem neletěl až dolů? Zachránilo mě to, že za celou existenci stodoly sice Vašek nebyl schopný nainstalovat okapy, ale háky na ně ano a moje kvalitní spodní prádlo. Takový zářez prý svět ještě neviděl, tvrdil Miky a Vašek souhlasně pokyvoval, to také vysvětluje ten pocit ohňostroje z mého pozadí. Naštěstí bylo lešení pojízdné, takže s ním Miky zajel až ke mně a Vašek mě vysvobodil.
Nechci dělat reklamu, ale Calvin Klein mi doslova zachránil prdel. Kdybych nosil jako Vašek vojenský trenky, tak mám teď konečník pod lopatkama.
S těma dvěma už nikdy nic nedělám, oni se vždycky ožerou a mně se něco stane. Řepáci.

P.S.: Díky Calvine, jinou značku už si nikdy nekoupím, jsi fakt třída.