Sebevědomí a Mindrák(soutěžní)

Znáte díl Červeného trpaslíka s názvem "Sebevědomí a Mindrák"?
V podstatě tam jde o to, že máte v hlavě neustále dva hlasy. Jeden vám tvrdí, jak jste úžasní, skvělí, suproví a všechno, na co sáhnete, se změní ve zlato.
Ten druhý vám našeptává, že jste k ničemu a nikdy se vám nic pořádného nepovede...

***

Seděl jsem na lavičce před zverimexem v obchodním centru a dělal jsem něco, co jsem už dlouho nedělal. Přemýšlel jsem.
M: "Jestli tu bude sedět ještě další dvě hodiny, nakonec mu praskne nějaká žilka."
S: "Nech ho být. Prostě promýšlí jak na to."
M: "Jak těžké to může být? Prostě k ní přijde. O něčem se dají do řeči. Zeptá se jí, jestli nechce na kávu. A pokud je to normální holka s trochou soudnosti, tak ho odmítne a my budem moct jít konečně domů."
S: "Nikdy to moc nedělal. Nemá s tím zkušenosti."
M: "To je vážně k nevíře, s takovým zjevem."
S: "Náhodou vypadá úplně normálně. Viděl jsi, jak se mu zvětšily ramena, od té doby co začal cvičit?"
M: "Že mu to ale s ženskýma fakt pomohlo. Podívej, bavíme se tu o někom, kdo právě čte příručku o tom, jak balit ženské."
Zaklapl jsem knížku Jak sbalit ženu 2.0 a dospěl k poznání, že knížky mi asi moc nepomůžou. Všechny ty rady, zní to hrozně... nereálně. Jako byste někomu, kdo se bojí pavouků, říkali "Prostě si ho pohlaď, on tě nekousne!"
Musím na to jinak. Důležitá je praxe. Ale sám si s tím neporadím, aspoň ne na začátku. Potřebuju pomoc. A jediná možnost pro chlapa, který chce sbalit ženu a neví jak na to, je...
M: "To jsem teda zvědavej."
... požádat o pomoc kamarádku!
S: "Geniální!"
M: "Bože, to je vůl."

***

Seděl jsem s Kamarádkou v kavárně

M: "Vážně jsme tu seděli dvě a půl hodiny a poslouchali její vztahové peripetie?"
S: "Když od někoho něco chceš, musíš nabídnout něco na oplátku. A ta holčina se očividně potřebovala vypovídat."
M: "To bych řekl, divím se, že s tím vším, co měla na srdci, ještě neexplodovala."
Zaplatil jsem, zvedli jsme se a já jí průběžně zasvětil do mého plánu. Tohle bude výzvědná akce, kdy takříkajíc očihneme terén, jestli bude vůbec přítomna v práci. Pokud ano, pokusíme se ze situace vytěžit maximum.
"A co to přesně znamená, že z toho vytěžíme maximum?" zeptala se mě.
"To ještě nemám tak docela promyšlené."
Prošli jsme jedno patro obchodního domu a nakonec stanuli kousek od dotyčného zverimexu. Vyslal jsem Kamarádku, aby se nenápadně podívala, jestli je moje Vyvolená přítomna.
"Je tam?? Je tam??" ptal jsem se dychtivě a srdce mi skákalo sem a tam.
"Vypadá to, že mají polední pauzu."
"Krucinál fagot himl hergot sakra práce..." Ale v tom jsem Ji uviděl. Jela eskalátorem do patra nad námi.
"To je ona!" nenápadně jsem hodně potichu vykřikl směrem ke Kamarádce. "Jdeme nenápadně za ní!" zavelel jsem a Kamarádka mě poslušně následovala.
"Pořád mi není jasný, co tady vlastně dělám," zeptala se mě.
M: "To mně vlastně taky ne."
S: "Jen si ho poslechni, určitě je to skvělý plán."
"Podívej se, je vědecky prokázaný, že když je někde chlap s atraktivní holkou - to jsi jako ty - je pak pro ostatní ženy sám mnohem přitažlivější."
S: "Proč se vlastně nepokusí o Kamarádku?"
M: "Protože je to idiot a nenapadne ho to? Navíc ta holka je metalistka každým coulem. Už ho vidím jak někde zlitej ve tři ráno na koncertu poguje."
"Navíc mi dodáváš sebevědomí a víc hlav víc ví. Hele, támhle je," nenápadně jsem pokynul hlavou.
Moje Vyvolená seděla s jídlem u jednoho ze stolků a povídala si s nějakým namakaným nakrátko ostříhaným frajerem.
"Kdo to jako je?" zeptal jsem se a zle se na dotyčného podíval.
"Buď je to kolega nebo její přítel," odpověděla Kamarádka. Teď jsem se ošklivě podíval na ni.
"Co je? Jsem koneckonců tvůj poradce, říkám ti věci tak, jak jsou."
M: „Ta holka se mi začíná líbit!“
"Co budeme dělat?" zeptala se.
"Počkáme než jim skončí pauza, pak se vydáme za ní."
Kamarádka sice trochu protestovala, ale uplatil jsem jí velkou porcí zmrzliny. Po půl hodině, když Vyvolené skončila pauza, jsme konečně vkročili do zverimexu.
"Ha, vidíš, ten týpek je její kolega," zašeptala ke mně. Frajer šel zrovna někam do skladu. Nespokojeně jsem něco zabručel.
"Takže co budeme dělat?"
"Trochu se tu popodíváme. Potřebuju koupit granule pro psa, tak to bude vhodná záminka k hovoru."
Jenže tam přitom chodili další a další lidi. Trochu jsem doufal, že ke mně přijde a bude se mi snažit poradit s výběrem. Nakonec jsem to vzdal, vzal jeden pytel krmení a šel k pokladně. Srdce mi bušilo jako kolibříkovi po pěti Redbullech.
"Bude to tolik a tolik," usmála se na mě má Vyvolená.
Dal jsem jí papírovou bankovku. "Tojedobrýtonechte!"
"Děkuju!" usmála se ještě víc. "Chcete účtenku?"
"Nedíkytonepotřebujumějtesenashle!"
A šli jsme.
"Tos odbyl docela rychle," pozdvihla Kamarádka obočí.
M: "Taky bych řekl."
"Cože?"'
"No já myslela, že jí něco řekneš."
"Já jí měl TEĎ něco říct??"
M: "Jo, a s tímhle já musím dennodenně pracovat..."
S: "No tak, příště to určitě dopadne líp. Udělal první krůček, a to se počítá!"
Vyprovodil jsem Kamarádku na autobus a trochu zdrchaně znovu přemýšlel. Tohle se moc nepovedlo. Ten nařachanej frajer, se kterým seděla na obědě, mě docela rozhodil. Budu muset zvolit přímější přístup.
M: "Já už to radši nekomentuju."

***

Zvedal jsem lehké těžké váhy ve fitku a v hlavě si asi dvacetkrát přehrával, co jí řeknu. Plán byl napumpovat se v posilovně, pak tam jako ten největší alfa samec nakráčet, dát se s ní dořečit, dát ji kompliment a pak se jí zeptat na rande.
M: "A pak se nechat odmítnout a jít domů!"
S: "Nech toho, ty to vyloženě přivoláváš! Proč by ho měla odmítat? Vždyť je fajn a zábavný!"
M: "Zábavná je ta jeho neustálá naděje, že to vyjde. Vzpomínáš si jak to bylo loni na tom vánočním večírku?"
S: „To nebyla jeho vina.“
M: „Nebo na té chatě se spolužáky z výšky?“
S: „Prostě ho špatně pochopili!“
M: „Nebo na tom výletě na střední?“
S: „To byl ještě mladý a nezkušený!“
Když jsem byl s fitkem konečně hotový, vydal jsem se znovu do obchodního centra. Hrozně moc se mi nechtělo, ale řekl jsem si, že je lepší to zkusit a vědět, na čem sem, než pořád dokola chodit kolem jako... kolem horké kaše. Nahlédl jsem dovnitř oknem, jestli je v práci. Srdce mi pokleslo – byla tam.
S: *začíná zpívat písničku Eye of the Tiger z Rockyho*
M: "Tohle bude sranda."
S: "On to udělá! On to fakt udělá! Do toho! Máš na to!"
Sebral jsem veškerou svou zbývající odvahu a vešel dovnitř. "Ehm, dobrý den?"
"Dobrý den!"
Nastala chvíle filozofického ticha.
„Můžu vám nějak pomoct?“
Řekl jsem první věc, která mě napadla. „Máte vlhkoměry? To derárka? Do terárka?“
„To nevím... jak to vypadá?“
„Vlhkoměr? Asi jako teploměr.“
M: (…)
Chvíli jsme konverzovali na téma „Využití vlhkoměrů v teráriu a jejich dostupnost v obchodech v České republice.“
Pak jsem nenápadně nahodil: "Vy se vždycky tak krásně usmíváte..."
„Děkuju!“
„Dneska to byl vážně divnej den, aspoň někdo se na mě usmívá.“
„Já jsem si vás už několikrát všimla.“
„Vážně? Nešlabysteněkdynakafe?“
„Cože?“
„Pardon, nešla byste někdy na kafe?“
„To by asi nešlo.“
M: „CHA! Není tak hloupá, jak jsem si myslel.“
Zarazila se, protože si uvědomila, jak to vyznělo. „Já mám přítele! Ale hrozně jste mi udělal radost!“
Aspoň někomu.
Rozloučil jsem se a odešel jsem se vztyčenou hlavou, středem, při zdi.
S: “Ale aspoň se o to pokusil! Víš jaký je to obrovský pokrok?“
M: “Ale neuspěl. Takže k čemu to vlastně bylo?“
S: “Příště to dopadne líp! A příště a další příště a nakonec mu to vyjde, uvidíš!“

Přemýšlel jsem, co mi tahle zkušenost dala. A jednu věc jsem si z ní opravdu odnesl. Příště totiž půjdu cvičit až po tom, co se o něco takového pokusím – buď budu nadšený a plný euforie z toho, že to vyšlo, nebo budu plný zklamání a smutku a vzteku... který je potřeba vycvičit.

Každý den má člověk příležitost naučit se něco nového :)