Přepadovka

Páteční ráno, je 4.30 a já jdu zmrzlou Prahou od mojí milé, kam sem stavil po firemním večírku na trochu bramboráků a moře lásky. Jsem ušukanej, vyždímanej a opička už vykukuje z pod kapuce. Padnu a lehnu. Asi v deset se budím. Není mi moc dobře… beru alkohol tester. Jestli bude 0 jedu do práce, jestli víc, ležím dál. Telefon pípne ve stejný okamžik jako tester. Kouknu na telefon „Ahoj jsi v Praze?“. Kouknu na tester, kurva 0. Beru telefon a píši „Jsem, jdeme na oběd?“

Do práce to mám autem asi čtvrt hodiny. Zapínám autopilota a po cestě ji naviguju, jak se dostat někam ke mně. Jestli sedne na správnou tramvaj, bude to zázrak. Normálně bych byl ze setkání s blogerkou trochu nervózní, ale je mi blbě, nemůžu pořádně mluvit. V práci skoro nikdo není. Vysvětluji kolegům, že dnes na oběd nepůjdu. Mažu čekat na tramvaj. Zima mi trochu zase probudí pár mozkových buněk k životu. Na koho vlastně čekám? Kdo přijede? Přemýšlím, i když to dost bolí. Cpu do pusy zmrzlou žvejkačku. Přijíždí tramvaj. Vystupuje mladá žena v kulichu s bambulí.

Snažím se vypadat inteligentně. Musím ale připomínat spíš nefungující semafor. Jde ke mně. Oči jí svítí, úsměv od ucha k uchu. Tak buď je to ona, nebo je jenom sjetá a ta moje přijede další tramvají. Ne je to ona, asi má radost, že to trefila. Úsměv sluší každému a jí dvakrát. Pozdravíme se. Políbení a podání ruky musí být chladné, jsem zmrzlej jak sobolí hovno. Beru jí těžkou tašku a jdeme se najíst. Co v tom sakra tahá? Tady bude bruslit asi? Ještě, že sem to včera nějak moc nepřeháněl s chlastem. Pravděpodobně bych cestou do restaurace blil jako Amina a mohla by si to vzít třeba nějak osobně. Třeba je to citlivka. Ještě jí neznám…

Otevírám dveře, je pátek, tak tu skoro nikdo není. Jdeme úplně dozadu, za roh, kde není moc světla a nebudu vypadat tak bíle. Chci jí pomoct z kabátu, sakra zapluje na sedačku, kabát už má vedle sebe. Moje pohotové reakce jsem asi nechal doma. Ty voe, budu si jí muset prohmatat potom. Pořád se směje. Chce pečenej čaj. To maj možná někde v centru. Tady budem rádi, že umí uvařit vodu a dát do ní pytlík. Jééé mají vývar… to potřebuju. Kecáme. Postupně si i začínám uvědomovat co plácám. Je to lepší. Snažím se jí taky pustit ke slovu, ale moc mi to nejde.

Prohlížím si jí. Rád se koukám do očí. Rád se koukám do hezkých očí. Ještě raději se koukám do chytrých očí. Je to lepší než civět na kozy. Asi si myslí, že tak koukám z hladu. Protože polívku sem ani nedojedl. Jen jsem si omastil trubky a snědl ještě něco guláše, ale dneska toho víc už nedám. Kecáme jako staří známí. Vždycky jsem zvědavý, jak se lidi pak chovají ve skutečnosti. I já sám se přiznávám, že některé věci spíš napíšu, než řeknu. Čas ale letí, navíc když se člověk dobře baví. Bude muset jít.

Konečně moje chvíle, beru jí kabát. Je to pěkná ženská. Dělá mi to dobře. Restaurace se celkem zaplnila. Doteď jsem si toho ani nevšiml. Raději jí odvedu na tramvaj a vysvětluji, kde má vystoupit, aby se dostala na Béčko, pak už to trefí i japonci. Ale podle její tašky by tu přežila pár měsíců. A když by se snažila a našla Rudolfinum, stihla by ještě konec plesové sezóny. Šatky má jistě v té tašce taky. Políbení a poděkování na rozloučenou. Snad vůně čerstvé cibule a česneku z guláše přebila můj po opilecký smrad z huby. Tramvaj i s ní mizí... hezký dojem zůstal.