Bonboniéra

Hned na úvod chci naspat, že jsem muž, čili tupé a necitlivé hovado. Snad mě to omluví, co napíšu dál. Předsedkyně představenstva v našem domě nám pomohla vyřešit nějaké nesrovnalosti ohledně našeho nového bytu. Dostal jsem za úkol, dle zjištěných informací, že ona postarší dáma nepřijme jiného úplatku či poděkování, než jest pár červených růží a jakákoliv bonboniéra s čokoládovým obsahem. Chvilku jsem se snažil doma vyslovit svůj vlastní názor, zbytečně. Naštěstí žena souhlasila, že to alespoň sama předá.

Hned druhý den večer cestou z práce, zasněn a zahloubán nad nesmrtelností chrousta, vidím z brzdící tramvaje nápis „Květinářství“. Ano, teď nebo nikdy. Navíc v každém druhém květinářství mají i bonboniéru. Vezmu to jedním vrzem! Vyskočím z tramvaje, přeběhnu silnici a vstupuji dovnitř. Mladá slečna uprostřed vylidněného obchodu ihned poutá mou pozornost. Má krásné dlouhé černé vlasy, tak černé jako halenka, která zakrývá její malá prsa. Vypadá smutně. Buď jí práce nebaví, nebo má velké životní trápení, možná ty malá prsa, pomyslím si. Takhle nějak si přestavuji, že se tváří sebevrah před skokem z mostu.

„Dobrý den“ pozdravím a s cinknutím zvonku na dveřích protáhnu svůj úsměv v naději, že smích je nakažlivý. Zde ale nikoliv. Bez změny výrazu tváře jen tiše odpoví na pozdrav. Dál se snažím držet úsměv a na její tázavý pohled reaguji sebevědomými slovy „Chtěl bych tři červené růže pro jednu starší paní.“ „Ano, jistě, rudé růže.“ odpoví tiše a s mrazivým výrazem ve tváři se obrací na druhou stranu obchodu. „Máte i nějakou bonboniéru?“ zeptám ještě. Najednou se slečna s ohromeným výraze ve tváři otočí. „Co prosím?!“ „Jestli nemáte i bonboniéru, jsem se chtěl…“ Můj hlas rychle klesne. Nejdřív jsem si myslel, že špatně vyslovuji a že si myslela, že žádám o nějakou exotickou květinu a snad jen nerozuměla mému přání.

Jenže až teď jsem se rozhlédl po obchodě. Většinu sortimentu tvořili věnce a nápisy jako spi sladce a vzpomínáme. Nejen slečna za pultem byla laděna do temných barev posledních cest člověka, ale celý květinářský krámek u velkého hřbitova. Pojala se mě úzkost. A vydal jsem ze sebe jen tichou prosbu o nějakou menší černou stuhu se zlatým nápisem „Nezapomene“. Nechal jsem vše zabalit, zaplatil a s velikou úctou k našim předkům jsem kvapně opustil krámek plný smutku a neštěstí. Před obchodem se musím nadechnout mrazivého vzduchu, rozhlédl se kolem, zda tam nejsou pozůstalí a až pak se začal smát nad svou blbostí.

Zašel jsem je ještě do obchodu, kde jsem koupil pytel jablek a tu bonboniéru. Doma jsem vše předal ženě. Ta, jak slíbila, ještě ten den předala bez kontroly. Naštěstí ta dáma má smysl pro černý humor. Když mě na chodbě potkala, hned řekla, že na mě také hned tak nezapomene a s tou službou úklidu sněhu, je ráda, že mě žena přihlásila jako dobrovolníka za všechny staré a nemohoucí v domě.

Takže prosím „Lidé bděte“