Peter Lauster - Láska

Škola se zaměřuje na růst intelektu a v tomto sociálním prostředí vnímá jeden druhého jako konkurenta v soutěži o dobré známky. Prémie se uděluje za intelektuální výkon, zatímco cit, fantazie a kreativita jdou stranou jako něco nevhodného a vlastně rušivého.

Školní výchova se zaměřuje jednostranně na"ratio" a opomíjí osobnost člověka v jeho celku. Dítě se tak brzy naučí správně intelektuálně fungovat, ale současně potlačovat pocity nebo sklony k zasněnosti. A právě ony jsou přece tak důležité pro rozvoj schopnosti lásky! Vysoký inteligenční kvocient zde naopak nemá žádný význam. Lásku nelze postihnout a vyměřit intelektem, láska závisí na uskutečňování vlastního já, je podstatnou součástí duševního zdraví.

V každodenním pracovním životě je schopnost milovat potlačována. Každý hledá výhody pro sebe a v druhém vidí konkurenta. Snaží se oslňovat symboly společenského statusu a probouzet závist. Tak se od druhých distancuje, místo aby se k nim přiblížil. Společnost se skládá z mnoha různých sociálních vrstev a skupin s nejrůznějšími ideologiemi. Mnozí věří, že je dobré a správné příslušet k těmto skupinám a vyznávat jejich ideologie. Tak je někdo ze Švábska, Bavorska či Porýní, vyznává katolické nebo protestantské náboženství, je sociálním liberálem nebo komunistou, smýšlí nacionalisticky, filozoficky, antroposoficky či emancipovaně, je mužem či ženou, estétem, majitelem vozu Porsche, žije alternativně, bojuje proti atomové energii, pracuje jako dělník či podnikatel, je orientovaný buržoazně, anarchisticky, konzumně nebo naopak konzum odmítá, je proti agresím, pro svobodný sex, pro manželství či proti němu a tak dále a tak dále. Každý tu může uvést vlastní ideologii nebo si vzpomenout na idelogii svých známých.

Ideologie rozdělují. Vyvolávají možná diskuse, ale koneckonců nás vždy rozdělují. Katolík se usmívá nad názory evangelíka, komunista pohrdá kapitalistou, akademik se dívá svrchu na dělníka, majitel vozu Porsche cítí převahu nad někým, kdo jezdí v Citroenu, estét se vysmívá buržoaznímu kýči atd.

Žena se například zeptá muže, se kterým se náhodně nebo i záměrně seznámí na diskotéce, jaké je jeho povolání, aby si co nejrychleji ujasnila, zda se vyplatí dále s ním ztrácet čas. Obě pohlaví nejsou prostě jen muž a žena, ale nositelé ideologií. Patří k určité vrstvě, mají určitý příjem a nekomunikují spolu prostě jen jako dvě lidské bytosti s jistým šarmem a duší. Představují objekty na trhu, a to i když hledají"jenom lásku" a nechtějí se hned brát. To je vlastně každému jasné, pouze se o tom nemluví. Jednají tak, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku a jako by šlo jen a jen o lásku. Když si uvědomí, jak se věci skutečně mají, často se snaží na své poznání zapomenout, nechtějí si uvědomit, že jsou tržním objektem a že sami vidí i v druhém takový objekt, protože jinak by ztratili úctu sami před sebou i úctu druhých.

Ať už si to otevřeně přiznají, či nikoli, skutečnost je taková, že kdo usiluje jako muž o kariéru a peníze, aby tím snáze získal"krásnou ženu", je zajatcem společenského systému. Hledá sice lásku, ale s největší pravděpodobností zažije zklamání. Najde si pro sebe vhodnou ženu, ožení se s ní a zplodí děti, a to všechno pod pláštíkem šťastné lásky. Neprožije pak možná nikdy, co je skutečná láska, snad bude milovat svého psa, západ slunce v horách nebo vůni podzimního vzduchu při procházce lesem. Lásku mezi mužem a ženou ale nikdy nenajde. Přijde krize středního věku, tzv. midlife-crisis, bude mít milenku a snad, pokud bude mít štěstí, zažije krátké fáze rozvíjející se schopnosti milovat. Všední den však zahalí všechno mlhou problémů, kdy je člověk zajatcem myšlení, ideologií a trhu.

Společenské poměry nejsou příznivé pro rozvoj lásky.
A přece nejsme beznadějnými obětmi, které musejí být nevyhnutelně uzamčeny do klece tohoto způsobu myšlení. Můžeme lásku rozvíjet, stačí chtít. Musíme se ovšem osvobodit od všech ideologií opustit klec navyklého myšlení. Jen potom budeme skutečně svobodní a zároveň neodtržení od druhých. I když nás dělí ideologie, máme tu výhodu, že náhle dokážeme jasně vidět druhé takové, jací skutečně jsou.

Všechny iluze potom končí a my vidíme, co se skutečně děje. Jen potom nastává porozumění, blízkost a láska. Jde o to, abychom sami milovali, aniž bychom za svou lásku chtěli něco dostávat, aniž bychom si chtěli lásku zasloužit. Musíme se tedy učit"být" a poznávat, že jen to stačí, abychom byli šťastní a psychicky zdraví.

Když budeme svobodní a tak i prosti jakéhokoli strachu, uvidíme společnost a lidi novýma očima a najednou se před námi otevře láska, kterou jsme dosud neznali, intenzita citu a náklonnosti, která nás překvapí.
Určitě se teď mnoho čtenářů zeptá:"Jak to udělat? Jak dosáhnout této svobody? Jak mohu zahodit všechny ideologie?