Pohádka o lesní víle Áji a ryt

Nevím kam zařadit pohádku, není to povídka...není to blog. Byla vytvořena k pohádkové bytosti, kterou jsem byla na srazu.

Bylo nebylo, žila byla jednou krásná lesní víla.

Vlasy měla medové a na nich věneček z kvítí, kde se jí zabydleli dva ptáčci zpěváčci a každé ráno ji svým krásným zpěvem budili když slunečné paprsky začali se prodírat lesním porostem. Les voněl houbami a ranní rosou. Víla se probrala z nočního snění a tancem přivítala nový den. Její nožky smáčely se rosou botky byli křehké jako skořápky žaludu a šatky měla jako z pavučinky.

Jen sen tam na ní vlálo listí a lesní pentličky.

Byl to krásný pohled když se roztančila tato Ája, lesní víla

…jak tak Ája každé ráno tančila seběhla se lesní zvěř a koukali se jak se vznáší a kolem sebe radost rozdává. Každého pozdraví a krásný den popřává.

Jednoho dne se něco stalo, ptáčci ve věnečku Áji zpívali a vílu se snažili k tanci probudit. Sluníčko už bylo vysoko, rosa dávno vyschla Ája střevíčky zuté a jen tak smutně koukala, jak se shromážděná zvěř rozběhla, neb tance se nedočkala.

Začali všichni chodit kolem Áji tiše a přemýšlet co mohlo se stát, že je smutná a její tvář už dávno se nerozzářila, zůstala smutná lesní víla.

Jednou tak navečer když už slunce chystalo se spát svolal zdatný jelen shromáždění lesní zvěře a moudrým hlasem promluvil:

„ milý moji přátelé, je mi těžko na duši i na těle když vidím to veliké trápení, které nevíme kde pramení, ale jak jste všichni všimnuti mohli naše Ája víla lesní asi teskní.

Budeme muset něco s tím udělat ať je Ája lesní víla opět veselá a roztomilá.

Ať její šat tady poletuje a povlává a ona kolem radost rozdává.“

I ozval s bručoun medvěd:

„ a co pozvat k Áji naší ať nám opět k radosti tančí třeba rytíře v zbroji? Třeba se v lese tmavém v noci sama bojí.

I já medvědici mám a to jsem medvěd bručoun veliký lesů pán.“

Zajíček přidal se hláskem tenkým:

„i zaječice by se ve své jamce bála sama a proto sedí s mláďatama“

Veverka si připískla až oříšek jí vypadl:

„ já taky bych nemohla jen tak sama po stromech skákat za oříškama a svého veveráka mám.“

I dohodlo se toto shromáždění, že Áju, lesní vílu ve veselou změní a vyslali na blízký hrad lišáka se podívat.

Lišák než se vybral na cestu ještě musel doma povinnost si splnit a svou lišku ženušku, hezky uklidnit a mnohokráte uspokojit.

Ubírá se lišák nocí tmou, tajně krade se pod hradbami našlapuje lehounce ať nikdo ho nespatří aby splnil svou misi a zjistil co rytíř chrabrý dělá, jaké potřeby jsou jeho těla.

Jak se tak tichounce blíži, lekl se skoro nahlas vykřikl:“rytíři, co pak to v ruce máš, ty sám si hraješ? Sám děláš?“

I stěží udržel jazyk za zuby a dále tajně koukal jak rytíř odložil meč, ale zůstal v plné zbroji…neb co v ruce držel…jako kopí mohlo být když začal si to hladit a zlehka honit.

Lišák koukal, tichounce v němém úžasu co, že to rytíř drží v dlani za krásu, jak mohutný pyj se zvedá…

Lišák sám ucítil divné chvění při pohledu tom jak rytíř pokračuje v činnosti a pohladil si svůj pyj…

Vrátil se do lesa kde víla smutná byla a šel za jelenem aby oznámil mu věc co zřel, že rytíř sám si kopí hladil dřel.

Potěšila jelena tato zvěst neb nebude víla když s rytířem je seznámí do zelí nikomu lézt.

Jak, ale vymyslet jak? Aby se rytíř vílu zřel a pomilovat se s ní chtěl?

Opět konalo se zasedání lesní zvěři.

Promluvil jelen moudrý a vymysleli lest, jak přinutit rytíře do lesa vlézt.

Lišák se měl postarat o setkání a tak opět k hradu uhání.

Tentokrát ne tiše,ale tropí hluk, vyruší rytíře v činnosti té která vede k blaženosti.

Začal kolem pobíhat a rytíři nedal klid, ten nadržený naštval se začal lišáka nahánět, běžel za ním pomsta v očích a velký chtíč.

Chtíč na rozkoš byl teď pryč, lišákovi pomstít se chtěl a ani nepozoroval jak do lesa vběhl, zbroj i brnění na hradě zůstalo a rytíř chráněn pramálo ztratil

stopu lišáka, zůstal v lese sám.

Tma už všude kolem a cesta ztracená, nevidět hradby ani světýlka jen zdáli nějaké ozvalo se vzdychání.

Vydal se rytíř za zvukem tím neznámým a co zrak jeho zřel to už dávno neviděl.

Pod stromem divné to stvoření se choulí a sténá.

Přijde rytíř blíže a přechází mu zrak, víla lesní smutně vzdychá.

„ Co stalo se ti vílo milá, že tak smutně vzdycháš? Snad nepošlapal ti někdo šat?

Já ztratil se tady v lese a nevím kudy kam.“

Víla přitančila rytíři blíž a praví:

„já cestu znám ukáži ti kudy kam…pojď za ruku se mě chyť a nech se vést ukáži jednu z mnoha cest“

Rytíř se zastyděl, že cestu ztratil a neměl zbroj. Cítil jak krásně lesní víla milá voní.

Tančila víla kolem rytíře a jemně se ho šatem dotkla, zdál se jí pohledný tento muž zatoužila mít ho blíže a sváděla se sebou velký boj. Rytíř totiž nemá zbroj.

I zatančila tanec vílí rytíř byl tuze milý, krásně se usmíval. Tanci s vílou se oddal.

Zjistila víla i rytíř bez zbroje a kopí, tanec je svádí a ouha velké touha.

Co se to děje co to je chvění velké vílou proběhlo a nějak se vše seběhlo, že rytíř má snad kopí a víla se ho chopí….

Do ručky své ho jemně bere a do poklopce se mu dere, rytíř už v plné zbroji před lesní vílou Ájou stojí.

Kopí je vztyčeno k bříšku a na konci se kapka rosy zatřpytěla, slízla ji víla a ještě chtěla.

Chvělo se tělo vílí a rytíř byl tuze milý do náruče Áju vzal a rty své na její přitiskl, vášnivě ji zulíbal.

Líbaní to se Áji velmi líbilo, opětovala polibky rytíři a ručkou svou jemnou starala se o jeho už velké kopí hladila ho ručkou.

Zvědava velmi co za zbraň tam rytíř má, poklekla do mechu hebkého a objala ji rtíkama.

Zbraň byla velká a tuze dlouhá, kapička rosy slaďoučká na ní tak dala se víla do lízání a sání.

Rytíř jen sladce vzdychal a už viděl jak by vílu kopím píchal, ale nechal ji ať rosy té užije slízne ji do poslední kapičky pak koukne i on se jí pod šatičky.

Šatičky z rosy.

Nedomyslel otázky, začalo tříštit s něj sémě a jen slyšel mlasky, mlask jak víla z jeho pyje rosu pije a chytá ji do poslední kapičky…

Začíná být maličký a rytíř je opět bez zbroje, ale využije kouzlo svoje a sahá víle pod šatičky.

Jal se sát kozičky, cítil bradky tvrdé jazýčkem sklouzl níže. Studánka byla tam mokrá, už viděl se jak ji líže.

Pomalu, ale rytíř bradavky dál sál, nikam nespěchal. Věděl, že jeho kopí se brzy vzchopí.

Po bříšku jazýčkem víle projel a do porostu se ponořil, kopí už se vzpružovalo

když víle studánku pil.

Prstíčkem si pomohl když víle frajtříka sál, zajel s ním hlouběji a něžně s ním vílu omrdal.

Vylila se studánka víle snad, bylo nádherně mokro všude nestíhal sát a polykat.

I cítil jak je zas v plné síle tak zapíchl kopí pod bříško víle, jen slastně vzdychla.

Přirazila a už jen vzdychala, ta krásně píchala to byla pohádka, hračka, překrásná to šukačka.

I skropil jí studánku semenem svým. Ája, víla lesní se usmála a od té doby by jen šukala.

Ojížděla rytíři pyj a kopí a každou chvíli žádá ať ji skropí…

Ukázala mu cestu na hrad, ale chtěla si ještě pohrát tak s rytířem šla do komnat a pokud neumřeli šukají do dnes.

V lese nastal klid a mír, každý každého má. Víla lesní, teď už veselá ráno v lese tančí a těší se na kopí rytíře a až ji studánku vylíže ona mu kapky rosy vysaje a každému dobře je.

Takto končí pohádka o lesní víle a statečném rytíři.

Jak milá lesní víla zprzněna byla. I zalíbilo se jí to tak, že pokud rytíři pyj stál nechává se prznit ráda dál…