Ale...

Nikdy jsem nepochopil, proč si lidé, i když něco chtějí, komplikují život svým oblíbeným „ale“. Fotím (a snad ne úplně špatně), takže jednou za čas se tu ozve někdo, koho mé fotky zaujmou, a chtěl by něco obdobného. Často to pak dopadá větou „já bych chtěl, ale…“.

To ale pak je taková stopka, kterou si někdo vysvětluje, proč to či ono nejde. Často se objeví ve spojení se vzdáleností. „Já bych chtěl fotit, ale do Prahy je to moc daleko.“ U nás, v naší malé republice? Není. Pokud chci něco typu focení, tak úplně z celé ČR, je to do Prahy výlet na necelý den (včetně právě času na focení). Dopravu máme dobrou, vzdálenosti nejsou obrovské.

Za tu dobu, co fotím, už za mnou jeli lidé ze Slovenska, Polska, různých pohraničních oblastí a tak. Prostě opravdu chtěli a to „ale“ je ani nenapadlo. A přitom je to tak jednoduché. Stačí na to „ale“ jen zapomenout. Nemusí to být „ale je to daleko“, „ale já se stydím“, „ale já na to nemám“, …

Pokud prostě něco chci a je to realizovatelné, tak si za tím půjdu a budu se snažit. Zrovna to focení není pro život vůbec důležité, jenomže – ruku na srdce – kdo použije to „ale“ jen u nedůležitých věcí? Ale ono to nepůjde pak totiž dělá z života prostou nudu.