Jak se rodí bestie

Vždycky jsem byla jiná. Těžko říct, jestli za tím byly nějaký pohnutí mysli matky během mýho nitroděložního vývoje, radiaktivní mrak, co se proletěl nad mým kočárem, nebo složitý rodinný prostředí. Asi ode všeho něco, takový jedinečný koktail, který stvořil mě - zrůdu, bestii.
Nevím, čím začít. Po stovkách hodin na sezení u psychologů, terapeutů, sexuologů a psychiatrů už o všem dokážu mluvit stejně nezaujatě a bez emocí, jako o počasí nebo nedělní bábovce.
Je mi skoro 34 a teprve teď se učím přijímat se taková, jaká jsem, učím se žít s tím, že jiná nebudu. Mohla bych hned vybalit výčet diagnóz, ale asi by to nebylo tak zajímavý, jako když se rozvyprávím o sobě a životě pěkně popořádku a všechno do sebe zapadne jako skládanka. Snad to eliminuje počet lidí, kteří budou cítit potřebu mě odsuzovat, jako by mě jejich mínění mělo zajímat.
Byla jsem hezký dítě, na rodinných fotografiích jsem vypadala, jakoby mě ukradli kočovní cikáni během toulek po Skandinávii. Platinově blond vlasy, obrovské modré oči. Vlasy mi věkem ztmavly, oči zezelenaly a průsvitnou světlou pleť pokryly pihy. Každopádně jsem byla takový buclatý andělíček, s čímž se mů otec nedokázal popasovat. Chtěl syna, ne blonďatou princeznu. A tak mě stříhal skoro na ježka a snad aby mě zocelil, třískal mě jak psa. Ale asi to nebylo nic, čím by si většina z nás neprošla, tenkrát se tomu říkalo výchova.
První myšlenky, které jsou asi tím prapočátkem mé pokřivené mysli, se objevily kolem 4.roku. Chtěla jsem zmizet, být pryč z domova. Večer co večer jsem z balkonového okna svého pokoje koukala ke hvězdám, vídala jednu, která blikala (nejspíš to byla družice, nebo pulzar), představovala si, že je to planeta a v duchu mluvila k bytostem na ní žijícím, aby si mě odvezli pryč. Venku jsem sbírala šroubky, pérka z propisek, zkrátka vše, co mi připomínalo technický materiál, a plánovala, jak sestrojím komunikační zařízení, případně kosmickou loď. A protože jsem na poli technologickém nikdy nepokročila přes výměnu pojistek nebo čištění filtru u pračky, neuspěla jsem tehdy ani v těch pošetilých plánech.
Za to jsem si našla jinou cestu, jak se zklidnit. V těch zhruba čtyřech letech jsem začala usínat v poloze na břiše, nohy a ruce roztažené do rohů postele, představovala jsem si, že jsem svázaná a cizí bytosti mě zkoumají, roztahují mi ústa i jiné otvory, dusí mě... Během pár měsíců jsem si na noc začala svazovat kotníky, ruce si přilehávala pod tělo, balila se do peřiny tak těsně, že jsem se nemohla hnout. Čím paralyzovanější jsem byla, tím klidnější. V té době jsem také začala masturbovat, osvědčenou klasikou- třením se o polštář nebo peřinu. Byla jsem věčně nadržené, perverzní, odrostlé batole.
Nevím, odkud se tyhle představy vzaly. V tý době žádný Akta X nefrčely, porno bylo k dostání jen na VHSkách a my doma neměli ani přehrávač. O sexu se mnou nikdo nikdy doma nebavil. Vlastně když jsem byla poprvé znásilněná, ani jsem nevěděla, co se stalo. Došlo mi to až o pár let později. O tom bych vám mohla říct.
Možná si pamatujete, že dřív na základních školách bylo zvykem sbírat kromě starého papíru každé jaro i byliny. Sbíral se podběl, listy pampelišky a hluchavka. Povinné půlkilo sušených bylin byla řehole, stálo minimálně 14 odpolední strávených v lukách a byt obložený listy novin, na kterých se rostliny sušily. Bylo mi osm, chodila jsem do druhé třídy, když jsem se vydala na lov podbělu.
Kousek od domu jsem škubala lupení, když za mnou přijel na kole soused. Tenkrát mu bylo asi šestnáct, což byl propastný rozdíl, takže jsme se nikdy nijak zvlášť nebavili, jen jsme se znali od vidění. Toho dne se se mnou ale dal do řeči. Ptal se, co sbírám a jestli chci pomoc. Pak mi řekl, že ví, kde je hotová pastva podbělu, tam kousek za řekou... A já s ním šla jako beránek. Podél řeky rostly převislé keře hlohu a vrby, často jsme si jako děti pod jejich větvemi dělaly domečky. V té době byli pejskaři i běžci raritou a tak byl odlehlý břeh i za bílého dne v blízkosti sídliště liduprostý. Soused zesedl z kola, odložil jej do vysoké trávy a zmizel pod jednou z korun, která tvořila zelenou jeskyni pokrytou žlutými květy blatouchů. Zavolal mě a já šla. Dřepěl na bobku a lákal mě k tobě, prst zapíchnutý mezi blatouchy, jako by mi chtěl něco ukázat. Přišla jsem až k němu. V tu chvíli mě povalil na zem. Vždycky jsem byla rváč a jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že se chce prát. V šestnácti letech už to ale byl chlap, neměla jsem šanci. Čím víc jsem se bránila, tím sílilo jeho sevření, jeho údery. Rval ze mne oblečení, několikrát se mi povedlo skoro se mu vysmeknout, několikrát mě znovu srazil k zemi. Pusu jsem měla plnou hlíny a krve. Bolelo mě všechno. Všechno. Nepamatuju si, jak dlouho to trvalo, nejspíš jsem i na chvíli ztratila vědomí. Vybavuju si jen zlost, jakou jsem cítila. Tu zlobu z prohry. Pozoroval, když jsem se oblíkala. Strakaté elasťáky, které mi přivezla babička z Německa, byly celé roztržné, zakrvácené. To mě dopálilo nejvíc. "Jestli někomu něco řekneš, zabiju tě,"sykl. Vůbec jsem nechápala, proč bych se měla někomu chlubit s tím, že jsem dostala přes držku. Doklopýtala jsem domů a zničené elasťáky a spodní prádlo schovala za skříň v dětském pokoji. Tím to pro mě skončilo. Vlastně možná začalo...