Náhrada???

Mnoho z nás tu situaci dobře zná. Dohodnutý společný víkend. Téměř do detailu připravený scénář, jaký bude program, co se bude jíst, co pít, jaký bude průběh...Natěšení, nervozita i napětí s blížícím se termínem roste k maximu...A pak, jako blesk z čistého nebe ve vzkazníku přistane zpráva s omluvou a dovětkem: „Nezlob se, snad někdy příště.“ Svět rázem zešedne a věci kolem mají najednou rozostřené kontury. Pocit zklamání a marnosti je všudepřítomný. Tak přesně v té situaci jsem byl před tímto víkendem, než mi přišla SMS, která suše oznamovala, že přijede Antonie a stráví u mne několik dní, že by spásná náhrada?…Včera přijela. Z auta vystoupila, spíše vyskočila mladá pružná postava nabitá nezkrotnou energií, a když na mne upřela své zářivé a poměnkově modré oči bylo mi jasné, že se moje frustrace přeci jen trochu zmírní.

Odpoledne jsme šli na túru. Chtěl jsem ji ukázat, jak krásné okolí a jaké zajímavosti tu máme, chtěl jsem s ní mluvit o životě, prostě snažil jsem se s ní navázat ten klasický prvotní konverzační kontakt...ale vše bylo k ničemu. Místo toho, aby poslouchala mé poutavé vyprávění rozpustile pobíhala po předjarních loukách a četla si své vlastní příběhy.

Večer jsme měli návštěvu. Žiju na vesnici v komunitě, kde je obvyklé, že když se objeví nový „kus“ přijdou se všichni podívat, seznámit se, ohodnotit. Zpočátku byla Antonie z toho množství nových tváří rozpačitá a nesmělá. Brzy, na můj vkus až příliš brzy se však oklepala a projevila se jako rajda. Každou chvíli seděla někomu jinému na klíně, s každým se muchlala. Jen jsem zíral...Navíc se chovala jako rajda prodejná, protože vždy seděla na klíně toho, v jehož dosahu byl obložený talíř s klobásou, šunkou a sýry.

Večírek skončil a mě vyvstal další problém, jak vyřešit spaní. Mám ji uložit vedle do pokoje, nebo jí přímo nabídnout sdílené lože. Vše ale vyřešila ona. Když jsem se vrátil z koupelny už byla zahnízděná v mé posteli a dívala se mne s šibalským výrazem, jakoby říkala: „Tak co, frajere? Vyhodíš mne nebo si vedle mne lehneš?“...Těm očím se nedalo odolat. Jakmile jsem si lehl okamžitě se ke mně přisála, očichala mne, jemně olízala a zřejmě spokojená se stočila do klubíčka a okamžitě usnula.
A já zase zůstal sám jen se svými myšlenkami.

Antonie, ty holko psí, je mi s tebou hezky...ale promiň, náhrada nejsi! Ty dny, které spolu strávíme budou prima, ale do ničeho hlubšího se nebudeme pouštět. Jednak si tě páníčkové zase odvezou a jednak já mám stejně v hlavě pořád tu, která tu měla být...A tak budu čekat a doufat v nějaké příště.

Asi jsem bláhový a nenapravitelný snílek.