První setkání

Na osudové okamžiky se připravujete, sníte o nich a v duchu pilujete detaily. Víte, jak a kde se stanou, víte, jal se budete tvářit, a jak zazáříte na první dobrou. "Ano," řekla, a já v tu chvíli přimrzl k podlaze. To byla ONA. Její hlas jsem slyšel už dávno, snad v minulých životech. Neměl ale zaznít teď a tady. To ano měla pronést v tmavé místnosti, ozářené svíčkami a já měl klečet u drobných nohou a opatrně vzhlížet k jehlovým podpatkům, protože výš bych se neodvážil. Její dlouhé rudé nehty mi měly prohrábnout vlasy a ne začít netrpělivě ťukat o pult. Zoufale jsem na ni pohlédl. Modré oči, dlouhé vlasy, mírně ironický úsměv. Byla to ona, věděl jsem to a z jejího pohledu bylo jasné, že ona to ví také. Ví, co se ve mně odehrává a schválně mě nechá dusit. Nemohl jsem vydat hlásek, nemohl jsem se ani pohnout, jen na ni zíral, jak myška na kobru. Bylo zřejmé, že se dobře baví. "Já čekám", povzbudila mě jemně, ale její vlídost byla zdánlivá. Cítil jsem na zádech švihnutí jejího bičíku, fantazie je sviňa, a pocítil náhlé pnutí v kalhotách. A to se ještě vůbec nic nestalo. Zvolil jsem ústup. "Záchod, prosím paní, kde je tu záchod?" Výhoda benzinových pump, kde jsem se náhodou ocitl, nikdo zde nespěchá a je tu záchod. Pobaveně po mně sklouzla pohledem a s velitelským gestem poručila: "Otočte se". Omámeně jsem se rozhlížel po místnosti. Byli jsme sami, jen ona byla svědkem mého ponížení. "Nalevo od vás jsou toalety. Já počkám", zavrněl její hlas. Chloupky na krku se mi zježily. Kdyby byla upnutá v kůži, kdyby měla v ruce bičík a já jí spoutaný klečel u nohou, nemohla by na mě působit víc. Jak jsem se dostal na záchod, nevim. Asi mě tam donesla pohledem. Stál jsem proti zrcadlu, zíral na svoji vyděšenou tvář. Tak to byla má první lekce. Potkal jsem svou paní, bál jsem se, že ji ztratím, že se mineme, že já pro ni zmizím jako jedna z mnoha chvilek na hraní. Omyl jsem si obličej. Zjistím to jen tak, když otevřu ty dveře.