Slunovrat

Dnes je Slunovrat, jeden z mých nejoblíbenějších dnů v roce. Už v tom názvu je cítit příslib dnů proválených u vody, šatů na ramínka a noci u planoucího ohně ve společnosti přátel. Navíc v tom letošním je postavení planet takové, které se opakuje jen jednou za 400 let. Údajně stály stejně, když se narodil Ježíš. A pro mě je navíc Slunovrat den kdy rekapitulují. Tohle je pro mě konec roku, ne Silvestr. Vzpomínám na úžasné lidí, který jsem tenhle bláznivý rok potkala.

Nejspíš protože jsem se ten loňský rok mužům po divokém rozchodu dost vyhýbala, v rámci v zachovani rovnováhy jsem jich v tomhle roce potkala víc než kdy předtím. Toho, co se pro mě chtěl postavit před divoké stádo i kdyby ho mělo potrhat. Než zjistil, že příliš lásky a pozornosti je moc i na medvěda. A jak se objevil, tak zmizel. Toho, jediného s kterým jsem si nemusela překládat ,,ty divné duchovní věci,, a s kterým jsme po nocích na střídačku opakovaně vytáčeli to samé telefonní číslo. Vždy když nás operátor po 3 hodinách vypnul. Toho, co bez problémů z hlavy odmocňuje trojciferná čísla, ale lidem rozumí stejná jako my ostatní Rosettské desce. Toho, na kterého jsem tak dlouho čekala a který mi nedokáže odpustit, že vedle mě projevil svou ,, slabost,, paradoxně v okamžiku kdy byl nejodvážnější za celý svůj život. Toho, který je ochoten mi kdykoli pomoci i když si třeba vymyslím noční výlet do uhelného města uprostřed pracovního týdne. Toho, kterému jsem se připletla do života a možná i kvůli mě tu bude o pár desítek let déle. A který na sobě zamakal tak jako nikdo koho znám. Toho, s kým mě osud opakovaně svádí dohromady aniž jsme schopni zjistit proč. Toho, co si mě našel na chatu a přišel za mnou do práce, aby mi ukázal že být sub je dar ne prokletý. Toho, s kterým si píšu pár týdnů a s pobavením sledujeme jak naše osudy jsou jak přes kopírak.

Ten úžasný pár, který se hledal až se našel a zapadl do sebe jako obraz do rámu. A který společně se mnou způsobil jemný poprask v mé oblíbené restauraci.

Ty krásné ženy. Tu, která tolik toužila být vidět a teď pro změnu, chce občas být neviditelná. Tu, která už po několikáté utekla hrobníkovi z lopaty a přesto, nebo právě proto je kdykoliv ochotná pomoc svému okolí. Tu, která nikdy nerodila a přesto vychovala víc dětí než Matka Tereza nakrmila. Tu, která je na pohled křehká a přitom je v ní tolik síly, že málokterý chlap dokáže stát vedle ní a ustát její nálady.

A já mám potřebu všem říct. Díky, že jste byli a jste součástí mého života. Bez některých z Vás už si ho neumím představit.

Miluju Vás a z hloubky srdce přeji ať se Vám splní to po čem toužíte.

P.S. Protože by jsem opravdu nerada, aby se mi pod tímto blogem znovu rozpoutali nějaké nesmyslné boje. Čestně prohlašuji, že nejde o snahu nikoho zmanipulovat, ani se dotknout jeho ega, nebo jakkekoliv jiné části. Takže prosím, pokud nechcete napsat nic hezkého. Nepište nic. Speciálně KayKaos 😘