V pokušení

Protiklady se přitahují. Tedy lépe řečeno protiklady mě přitahují. Mladí hezcí muži s pěknými vysportovanými postavami vždy vzbudí mou pozornost a zrychlí tep. Včera mě na chalupě navštívila kamarádka a nebyla sama. Měla zlomenou ruku a tak ji přivezl pohledný mladý tmavovlasý muž. Vysoký, statný a usměvavý – radost na něj pohledět. Byl to její dvaadvacetiletý syn Marek. Neviděla jsem jej předtím několik let, naposledy snad v jeho patnácti. Od té doby zmužněl a dospěl. Znala jsem ho od malička, naposledy jako pubertální pako – promiňte mi ten výraz, ale je naprosto přiléhavý. A teď jsem měla před sebou pěkného dospělého muže s kultivovaným projevem. Nebylo těžké jeho úsměvy opětovat.

Když pak v podvečer zase odjížděli a já za nimi zavřela branku, uvědomila jsem si, že jsem s ním dokonce trochu koketovala. To muselo být trapné – před jeho matkou a svou kamarádkou! No, ale líbí se mi, to nezapírám. V mysli jsem si ho představovala svlečeného. Alespoň do půl těla, abych viděla tu pěknou svalnatou postavu… Ale není to trochu zvrhlé? Vždyť ho znám od narození. Chovala jsem ho, vozila v kočárku, stavěla s ním hrady na pláži, a teď bych ho chtěla svádět? V mysli se mi pořád střídaly obrazy jeho současné podoby se vzpomínkami na jeho dětství. Ne to prostě nejde…

Řídím se zásadou, podle níž jsou pro mě zapovězeni manželé a partneři mých kamarádek. Po včerejšku tuto zásadu asi rozšířím i na jejich syny. Nebo ne?