Romantické rande

Na nejmenované sociální síti někdo hodil v plen dotaz na nejlepší rande. Jena z těch schůzek, na které ráda vzpomínám, se odehrála už hodně dávno. Bylo mi něco málo přes dvacet a ve svém prvním zaměstnání jsem se zamilovala. Jaké bylo mé nadšení, když mě pozval na rande.
Byl nádherný zářijový den, teploty vůbec nenaznačovaly, že by měl nastat konec léta. Vzduch voněl a v takové atmosféře jsme vyrazili z práce v jeho modré škodě Favorit na druhou stranu řeky. Tenkrát se v Praze dalo ještě jezdit a dokonce i parkovat. Vedl mě romantickými uličkami Malé Strany, až jsme se ocitli u bran Strahovské zahrady. Po chvilce šplhání do kopce rozprostřel deku pod jednou z jabloní. Úžasný výhled na chrám sv.Víta, Prahu a vůbec. Se smíchem mi nosil jablka, povídali jsme si, drželi se za ruce a pozorovali jiné páry v zahradě . Úplně jsem v duchu slyšela houfy houslí.
Když tu náhle se ozval telefon. Vzal ho: „Beruško, to jsi ty? To víš, že na tebe myslím...” bla, bla, bla, cvrliky, cvrliky. Ani se při tom nezačervenal.
Od té doby jsem už na žádném rande pod jabloní nebyla. Ani pod švestkou či jiným stromem.