Nežer,budeš mlátit stehniskama

aneb Modelkou proti své vůli

Štítná žláza je mrcha. To mi potvrdí snad každá ženská, která s ní měla co do činění.Celý můj život se točil a točí kolem váhy,V šesté třídě se mi na vstupní prohlídce lékařka zadívala nějak moc dlouho na krk.
Příčina byla jasná. Ono vážit ve dvanácti letech skoro padesát kilo asi není právě obvyklé.

Ve třídě jsme byly takové jen- dvě já a spolužačka Andrea, která na tom ovšem byla podstatně hůř.Nicméně osud tomu chtěl, bychom se sešly po těch letech a musím uznat, že je z ní veliká kočka, navíc stále skvělá ženská. Má můj veliký obdiv pro to, co vše za tu dobu co jsme se neviděly dokázala. Žije mnoho let v Ontariu v Kanadě a má dvě krásné děti, pro které musela mnoho podstoupit a je šťastná.

Ale zpět ke štítné žláze . Když jsem doma nadhodila zmínku o lékařce a mém krku, maminka mě po svém úsudku, že je to dědičné dotáhla na dětskou endokrinologii. Nastala muka. Každý týden měření a vážení, bez oblečení a to jsem ani nebyla modelka. Co měření-za týden nevyrostete o půl metru, ale to vážení byl problém.Jako malá jsem byla vždy při chuti a mrcha váha mě vždy zradila. Prostě jsem vážila o víc, když se dívám na svoje staré fotky musím uznat že ten kdo vynalezl prášky na štítnou, byl fakt genius a měl by dostat Nobelovku.

Protože o rok později jsem se na fotkách skutečně nepoznala. Pár kilo a co to udělá s postavou a obličejem, mimochodem jednou mi napsal gynekolog na nepravidelný menses jakési hormony, a po přečtení vedlejších účinků letěly do koše Jedním z nich byl totiž měsícovitý obličej a ten mám sama i bez prášků - díky nechci.Ale zase bývalý kamarád z reklamky tvrdí, že kulatý obličej je vlastně znak pozitivity. No,jak kdy.


Můj sen byly vždycky rifle a to nejlépe Lee Cooper a pochopitelně z Tuzexu. Kdo je neměl.jakoby nebyl. Anebo i jiné ale tyto zkrátka vedly, hlavně protože po prvním vyprání krásně zesvětlaly. A i hezky voněly riflovinou. Mimochodem, mám je stále schované.

V dobách mé největší váhové slávy mě maminka zavedla do Domu mody Prostějov a tam opravdu jedny rifle měli. Byly krásné. Co krásné, byly přímo dokonalé,byl to prostě můj sen a nebyly to žádné Prekony, ale pravé rifle, V době hlubokého socialismu opravdu vzácný úkaz. Skoro jako Haylleova kometa. Ano, jak velmi správně tušíte, byly malé. Maminka je šla vrátit za mého řevu a pláče zpět na věšák. Sliby, že zhubnu byly naprosto k ničemu maminka byla neoblomná.

Už tenkrát jsem začala řešit jídlo, ale jen tak lehce. Bez následků No ještě aby ne, byla jsem v té inkriminované šesté třídě a v tom věku už jsme se mezi sebou coby spolužačky začaly srovnávat, která má a nemá a mě se strašně líbily takové ty sady kalhotek s názvy dnů v týdnu -ano, opět z Tuzexu.

Dvě takové vytoužené sady mi koupila moje teta z Prahy, která neměla k bonům daleko. Měla jsem tenkrát šílenou radost, kalhotky byly opravdu nádherné, hlavně ty s růžově neonovým okrajem neměly chybu. Radost ovšem netrvala dlouho. Ano, jak správně tušíte, byly malé. Měla jsem v tu chvilku vztek na celý svět.

Tak jsem na to vyzrála a nastřihla postranní gumičku. Popravdě, nebyl to dobrý nápad, začaly se párat.

Váha stále na padesáti kilech. O rok později už to bylo lepší, shodila jsem díky práškům sedm kilo, ale díky zlomené noze a půl roku váleni doma se se sádrou jsem je zase nabrala zpět.

Přišla na řadu střední škola, tam se ve čtvrťáku rodila myšlenka jak věci pohnout dopředu , Pořídila jsem si Guttalax. Večer chutná, ráno pomáhá, říkali. Spíš teda to druhé. A věci se daly do pohybu.

Po maturitě jsem měla čtyři cíle. Vlastně už jen tři -zhubnout, opálit se a sbalit nějakého hezkého kluka, protože na výšku jsem se dostala.Puberta se mnou mlátila o sto šest a adepti přijímaček na výšku vypadali docela slibně. Troufám si říct, že to bylo docela divoké,když mi coby zakřiknuté obrýlené studentce, do té doby šedé myšce, v posluchárně přistál pohled na dřevěnou lavici a v ni vyřezaný nápis SMRDÍ TI P..../

Pak následovala první brigáda a moje první zkušenost s projímadlem. První pokusy o načasování byly úspěšné. A heřmánek roste všude. Větší problém nastal, když si tělo začalo zvykat na svoji pravidelnou dávku projímadla a vyžadovalo dvakrát i třikrát vyšší . A to fakt nechcete,

Jednu výhodu to ale mělo, mohli jste jíst co hrdlo ráčilo Tady nastává přátelé výrazná změna - začala jsem hubnout a to tak razantně, že si toho všimlo blízké okolí. A to byl záměr. Upozornit na sebe.

Už před maturitou jsem mela dole asi 10 kilo takže jsem oblékla své vytoužené džiny, na které jsem neměla nárok od svých třinácti,

Váha šla rapidně dolů, doslova jako po másle a mně se to začalo velice líbit. Komu se to ovšem nelíbilo byla maminka. Věty typu Prosimtě, v té sukni vypadáš jako hlídač , ty nejíš? Navíc, v té v době jsme jezdili nakupovat do Budapešti oblečení, které tady nebylo a já si mohla dopřávat krásné moderní věci které si spolužačky vehementně půjčovaly a záviděly. Hlavně, ze ho vracely.

Vše mi sedělo a bylo i velké. Byla jsem spokojena a na chmelu se s opačným pohlavím netrhly dveře.Nejsem lovící typ to ani omylem a tak jsem byla mile překvapena, co způsobilo shození pár kil. Byla jsme prostě žádaná dokonce u těch nejhezčích grázlů a to jsem se ani nemusela malovat. Parádni období. Nástup na výšku a s tím spojené koleje a teď to teprve začne. Začátek semestru bohužel zkomplikoval větší úraz ruky a když mě mamka nesla batoh, protože se sádrou se vše dělá dost blbě, žasla, kolik známých a mých nových chlapeckých kamarádů a potencionálních spolužáků ji zdravilo. Popravdě to tak bylo vždycky, byla jsem součást klučičí party,stavěli jsme bunkry a nebyl snad jediná dům v ulici, kde bydlili kamarádi a která bych nenavštívila.Chodila jsem domů po setmění. Chlapský kolektiv mi vyhovuje, chlapi jednají vždy přímo, vše narovinu a nevymýšlejí podlé intriky jako ženské.

Kolejní život zahrnoval zejména moje večerní nájezdy na ledničku, hlavně samozřejmě beze svědků, což znamenalo chození o hodinu dříve z přednášek. Snědla jsem celý bochník chleba namazaný kilem marmelády k tomu zabijačku a hurá na onu místnost.Nějak se mi to tehdy vymklo z rukou.Váha stále ukazovala 47 kilo, což na mých 170 asi nic moc.Problém nastal, když byl nedejbože druhý den svátek a Večerka zavřená. Ostatní byli o hladu. Mě to bylo fuk.

Jedla jsem dál, co jedla, futrovala kvanta a kvanta jídla, mimochodem existuje na to téma hezký film, Lehčí než dech / které šlo obratem ven/spodem/.

Začínala jsem se v tom ztrácet, už jsem ani nemohla pořádně jíst. Stačily mi třetinové porce. Třeba jen jeden knedlík a kousek masa, zbytek dojedly spolužačky. Dalšími moje rituály s jídlem: schováváni jidla ve skříni.... vyměňování balíčků svačin a večeří. Noční nájezdy do Večerky .. s nákupy, za které by se nemusel stydět ani Otesánek. Nejhorší a nejtěžší úkol, stud a snaha ututlat před okolím ten velký problém. Mamka ze mě byla neštastná. Postupně mi začaly padat vlasy, zratila jsem menses.

Než jsem pochopila PROČ a kde je příčina.... Problém nebyl v jidle, ale ve mě .. ve vztahu s mamkou .. která mě věčně srážela, že budu tlustá ze ona také byla a že se to dědi. .. že budu mlátit stehniskama jako jeden soused odvedle z ulice se svými 150 kily . A to fakt nechceš. Takl se holt začaly dit tyto věci, které najednou nějak NEŠLY ZASTAVIT, i KDYŽ MOZEK ŘÍKAL.... ŽE UŽ TO STAČÍ.

Že jde o poruchu příjmu potravy, jsem se dověděla až o pár let později, tenkrát anorexii u nás nikdo neznal. Je to skoro pryč, i když některé zvyklosti zůstaly, ale Guttalax už naštěstí nepomáhá.

Varování... Pro všechny kteří chtějí RYCHLE snížit váhu.... toto je cesta do pekel./ I když, nějaké plusy to mělo :D/

P.S. paradox, tlustá jsem nikdy nebyla. Moje největší váha byla 56 kilo.

P.S. Paradox cislo dve. V obddobi me premrstene hubenosti me prihovali vzdy oplacani kluci, o vaze to neni, ale coby nejvetsi bavici, byla s nima desna sranda :P

P.S. Paradox cislo 3. Mrdani fakt neni o vaze, i kdyz jsem sukala s mrakama *jezis to je strasny _/ .Strasne napsany :P s odvyzivenyma i metrackama :P Je to tam v hlave.