Kavárna melancholie

Kde jsou ty dny, kdy slunce hřálo a jeho východ nad obzor znamenal naději na nový den.

Kráčím prázdnou šedou ulicí, na obzoru se mlha potkává s šerem, kapky rosy se míchají s drobným mrholením.

Zprvu bezcílná procházka mě zavede před kavárnu, kde jsem nikdy nebyl, z níž ale cítím příběh, který se stát mohl, byť asi jenom na stránkách fantazie.

Vcházím dovnitř, vyberu si stolek s výhledem na kousek nebe, objednávám kávu, jejíž vůně dodává náladu horkého podzimu, dálek a chutí vzdálených dobrodružství.

Snad to bylo mé přání, snad tvé tušení, že to tak má být, sedáš si k vedlejšímu stolku, díváš se z okna. A já se konečně mohu kromě vůně kávy potěšit tvojí atmosférou, kromě mrholení za oknem rosou ve tvých vlasech, kromě šedé ulice vnímat barvu tvého pohledu.

Vidím siluetu tvé postavy, vnímám tvé rty u kávy, jejíž vůně se míchá s vůní dálek kávy vonící přede mnou.

Svůj šálek držíš v rukách, pohled i pozornost věnuješ kapkám vody za oknem, které se nemohou rozhodnout, jestli mrholí, nebo už prší.

Tichá hudba za barem dává najevo, že každá kapka může protrhnout hráz, hosté chodící dveřmi to snad mohou dosvědčit svými životy.

Vidím a vím, že Merkur by ani jednou neobtančil slunce, a já bych už mohl sedět u vedlejšího stolku, čtyři oči by mohly mít společný směr, rty by se mohly střídat v tanci slov, ve společné koupeli jednoho úsměvu. Konečkům prstů by mohlo být dopřáno cítit teplo jiné planety, snad jedno koleno by se mohlo pod rouškou stolku letmo dotknout druhého.

Určitě bych vnímal tvůj dech, cítil tvé teplo, kradmo obdivoval ňadra, zvedající se pod závojem tajemna.

Neřekl bych to nahlas, ale v duchu bych je hladil, líbal tvé bradavky, obdivně a s úctou se k nim skláněl.

Snad bych na ubrousek napsal Ti vzkaz, že o tobě se mi sen zdál zas, jak v té kavárně slyším tvůj hlas, jak den konečně dostal nový jas.

Jenomže venku mrholí, ulice hrdě dál nosí své šedé barvy, v prázdném domě žádná kavárna není a proto pokračuji prázdnou ulicí.