Branné cvičení

Je 8.5. 1998 - svátek osvobození od fašizmu. Víte, jak jej nejlépe oslavit? No přece branným cvičením a to (jak už to u podobných akcí bývá dobrým zvykem) branným cvičením nedobrovolným.
Že je to nesmysl? Že je 9 let po revoluci a od té doby se podobných veselostí nedočkáte? Nenechte se vysmát!

Novodobé branné cvičení


(Každé branné cvičení musí mít v sobě prvek nečekanosti, musí obsahovat moment překvapení. A ti překvapení, to jste vy! Pak se teprve ukáže, jak jste připraveni reagovat na nejrůznější situace katastrofického chrakteru...)
Spal jsem spánkem spravedlivých a květnovým milováním znavených.
Crrrrr!
„Co to... moment!“
„Vstávej, to je manželka!“
Cóóóó?
„Honem, dole je manželka!“
Honem? Jaké honem? Proč? Ta dáma vstoupí a já jí budu představen? Jsme vzbuzen jen proto, abych se stihl přičísnout, vyloudit ze sebe co nejlepší úsměv, abych hned napoprvé vzbudil ten nejlepší dojem?
(Ano, tak pozvolný je návrat z říše snů do tvrdé reality... ::-) )
„Ježíšmarjá honem! Oblíkej se!“
Aha, jsem ve slipech, což je patrně nedůstojné oblečení pro uvítání té (bezpochyby milé) dámy. Moment - a to i přes to, že jde o slipy čistě bílé a na sobě mám navíc ještě tričko s oblíbenu Samanthou Fox?
„Honem, dělej...“
Asi ano.
Košili, zapnout první knoflík, druhý, proč to jde tak pomalu? Kalhoty. Další knoflíky u košile. Konečně pásek, čisté ponožky a stojí tu poněkud rozespalý, leč téměř dokonalý, jen malounko rozcuchaný džentlmen. Nechť dáma vstoupí, snesu všechno!
„Honem, věci!“
Cože? To mám dělat ještě pořádek?
(Tady vidíte, jak je návrat do reality bolestná a dlouhodobá záležitost. Vaše ideály jsou jeden po druhém krutě zadupávány do země a to vše s naléhavostí granátů průběžně vybuchujících kolem vás.)
Podvoluji se a téměř reflexivně skládám svoje věci. Papíry do obálky, obálku do báglu...
„Honem!“
... pouzdro, ještě bundu.
„Musíš pryč!“
(Až teprve teď jsem se ocitl plně unášen proudem ledové skutečnosti.)
Pryč... No jo, ale kudy? Absolvuji podobnou taškařici poprvé, nemám seznam alternativních úniků z 1. poschodí před přišedší - manželkou.
Kudy? Mám jít nahoru, počkat, až projde a pak zmizet? (To se mi začíná vracet vědomí a několik shlédnutých filmů, v nichž prchali milenci nevěrných manželek prokazuje, že čas jimi strávený mebyl časem vyhozeným...)
„Jo.“
Co nejtiššeji se vydávám pro jistotu o pár pater výš. Ze spodu slyším radostný štěkot psa a vítání paničky. Má hezký hlas, určitě bude příjemná. Chci seznámit, jistě bychom si měli co říct, vždyť máme společného muže. Snad příště... ::-///
Opatrně našlapuji, přidržuji dveře, abych na sebe zbytečně neupozornil a uvolňuji se - jsem v bezpečí - na ulici.
Jdu téměř letním městem a sám sebe ujišťuji - honem, manželka.
Tssss.
Honem, manželka.
Prchání před manžely mám jako muž v genech, ale tohle...
Honem manželka, opakuji si bůhví pokolikáté ironicky.
Člověk se pořád učí, před manželem jsem ještě neprchal, ale podle nadějného začátku s vdanou sekretářkou Lucií to vypadaá, že toto Danielovo brané cvičení nebude zbytečná zkušenost ::-)) .