Když láska schází

Dočetla jsem další román, který mi připomněl, jak člověka naplňuje pomáhat druhým. Je to super pocit, dokud si neuvědomíte, že byste si přáli taky něco pro sebe. Sny a touhy je třeba si plnit, jen s odstupem času někdy nevím, jak na to.

Mezi amatéry jsem potkala několik mužů, kteří mi dávali určitou naději. Bohužel jsem brzy pochopila, že tudy cesta nevede. Pohybovat se mezi lidmi, kterým jde jen o sex, je možné do určité chvíle. Líbí se mi ten pocit spřízněné duše, ale už míň snáším čekání, jestli se bude podobná chvíle ještě opakovat.

Nejsem typ člověka, který by někoho uháněl a prosil o jeho zájem či přítomnost. Dokážu být sama, zabavit se a masturbací docílit uspokojení sexuálních potřeb, lépe než muži. Pořád ale prosíte o nové fotky, případně videa či povídku o setkání. K tomu však potřebuji víc než jen pocit z uspokojování vašich potřeb
.
Svým způsobem si za to, co se člověku vrací, můžu sama. Už jsem si zvykla, protože napsat mi, jak to bylo před půl rokem super, a že by si to chlapec aspoň ještě jednou rád zopakoval, na mě fakt není. Proto schůzky odmítám a pokud k nějaké svolím, tak do poslední chvíle nevěřím, že k ní opravdu dojde.

Taková jsem já a nechci, aby to někdo bral jako stěžování si. Co mám na srdci, to píšu a jelikož mě zdravotní stav nedovoluje, užívat si společenského života, tak "uvězněná" doma se budu občas objevovat tady. Bez očekávání a s malinkou nadějí, že aspoň někdo si plní své přání a sny, o které se rád podělí.