Jsou to záhady na tom světě

Balí mě zajíc.
Jako jestli jsem někdy zmatená z toho, že nemám úplně jasno v pojmech a dojmech a nevím přesně, od kdy a za jakejch okolnosti je zajíc zajícem, tak tady teda mám stoprocentně jasno, poněvadž je mu třiadvacet.
Jak se ženská v mým věku dostane v běžným životě k někomu takovýmu?

Inu, může si nějakýho třeba vyvdat. To se mi stalo. Naštěstí nikdo v naší rodině není dost nechutnej a úchylnej na to, aby přemejšlel na tím, že se z dospělýho nevlastního syna stane zajíc, takže vlastně nestalo.
Ale mohlo by se potenciálně stát v nějakým pornu, rozumíme si, že jo. Protože po světě chodí spousta lidí, který v pornu žijou, je to tu důležitý zmínit.

Ženská v mým věku taky může zajíce potkávat ve společnejch prostorách v domě, kde bydlí, protože nějaký sousedi evidentně mají dost dobrý geny na to, aby vyrobili budoucího lamače ženskejch srdcí. To se mi taky stalo.
Teda budoucího, no, tipla bych, že ten už teď někde srdce láme a pravděpodobně se konečně odstěhoval od rodičů, protože už se potkáváme minimálně.

A tohohle zajíce Olivera jsem potkala přes společný známý u Slováka v práci.

Tam je vám to takový zvláštní prostředí. To musím ještě napsat, než se vrátím k Oliverovi. Zvláštní lidi se tam sdružujou. Všichni mají jedno společný a to je nějakej podivně neuspořádanej přístup k životu, latentní nezodpovědnost a kladnej vztah k alkoholu.
Je to prostředí přesně pro mě, protože jsem vevnitř taky taková, jenom mám k tomu extrémně vyvinutej pocit zodpovědnosti ve věcech, který se týkají lidí, co za mojí pobrkanost nemůžou. To je něco, co mě celej život drží v lati.
Nedopustit, aby měl kvůli mně někdo problémy.
Abych někomu způsobila škodu.
Abych někomu vědomě ublížila.
Bejvá mi tam moc dobře. Jednak je tam Slovák a Slovák rovná se Doma. A pak, když přijedu, všichni se tam o mě rádi starají, protože umím bejt milá a hezky se usmívat a poděkovat a pochválit a ocenit cizí dřinu a v případě potřeby pomoct a taky poslouchat vyprávění, který nikdo jinej poslouchat nechce.

Zážitků mám odtamtud dost, to by bylo na dlouhý zbytečný psaní, ale jeden byl přece jenom takovej formativní, kterej stojí za zmínku. A protože už je to rok, co se udál, jsem schopná ho zmínit s dostatečným odstupem.

Řekla bych, že za něj může moc vodky.
Pokud se ptáte, kolik je moc vodky, tak je to čtrnáct panáků za tři hodiny. Jestli se vám to zdá dost, tak čtrnáct panáků Finský bejvala za starejch časů, čtěte za mýho mládí, moje klasická míra, kterou jsem tak patnáct let dozadu za devadesátkovýho R. v dobách největších pijatyk navíc zapíjela půllitrama bílýho vína, pro který se pak v mým rodným městě po hospodách vžilo označení 'Na Drahuši'.
Než se někdo lekne, že i nadále pravidelně trénuju, tak to bych ráda vyvrátila, protože já buď piju, nebo nepiju, čili mám období, kdy si dva roky nedám ani kapku vína a pak dvakrát za půl roku vypiju řeku vodky. Teď mám dokonce období, kdy se obávám, že se k alkoholu nevrátím už vůbec, což zní samozřejmě absurdně s ohledem na to, co chlast dělá se zdravím člověka, ale já to mám ráda.
Teda měla jsem ráda tyhle svoje občasný vejlety zpátky do dospívání a bezstarostnosti.
No co už. Nějak bylo, nějak bude. Uvidíme, co s tím udělá nadcházející podzim a můj poletní návrat ke špacírům. Už mě to zas táhne pryč, dál, nejdál, zase se ve mně usazuje ten neklid, ta vnitřní těkající energie, potřeba rebelovat a zkoušet, která mě ponouká k pohybu.
Začínám bejt zase na zabití.
Často se lidi smějou, když řeknu, že se mnou by pít nechtěli, ale to se smějou jenom ty, co se mnou nikdy nepili.
Mám navíc funkční záklopku a pít umím, takže jsem po těch čtrnácti panácích většinou úplně příčetná, což se o mejch spolupijácích moc říct nedá.
Až na Slováka a devadesátkovýho R., ale ten první má tuhej kořínek a ten druhej celej život poctivě trénuje.
Tak už víte, proč se kamarádím jenom se silnejma zdravejma chlapama.
To byl vtip, jestli jste to někdo nepochopili.
Teda to o těch chlapech, to s tou vodkou ne.

No a to jsem jednou takhle zase přijela po sezóně za Slovákem do práce a tam byl novej Velkej Šéf. A ještě než jsem stihla projevit jakejkoliv zájem a zorientovat se v možnostech, dostala jsem na něj při první zmínce o něm zákaz.
Rezolutní. Kategorickej. Přísnej.
Nejdřív mi to přišlo vtipný a smála jsem se:
"A proč?"
"Lebo je to perverzné, úchylné, oplzlé prasa," oznámil mi Slovák tónem, kterej nepřipouštěl diskuzi.
Víc ani ťuk. Dalšího vysvětlení jsem se nedočkala.
No zírala jsem na něj, protože to bylo poprvý, kdy mi něco zakázal, a že toho se mnou prošel. Vlastně to bylo poprvý, co se k nějakým mým vývrtkám vůbec nějak vyjádřil, protože jakýkoliv citový a osobní výlevy si nechává zásadně pro sebe. Proto má potíže se srdcem.
Vlastně to bylo asi poprvý, kdy mi někdo něco takhle radikálně zakázal, zdá se mi.

Jenže mně se nemůže nic zakazovat, to je neštěstí, jak někdo řekne, abych něco nedělala, protože to není bezpečný, na mě to je jak červenej hadr na býka a tuplem to musím udělat. Má to větší účinek, než jakákoliv forma hecování. Něco je ve mně v tomhle ohledu rozbitýho.
"A kým na teba nedohliadnem, že si večer v pokoji v posteli, nepohnem sa od teba!" ukázal na mě ještě Slovák prstem, protože o mně tohle věděl, i když já do tý doby vůbec nevěděla, že to ví.
A on se vám ode mě doopravdy nehnul, když byl Velkej Šéf někde poblíž.

A mě to náramně bavilo, protože Velkej Šéf měl slídivý oči a blbý poznámky, dvojnásobně potom, co do prostoru utekly moje přisprostlý fotky, který jsem jim tam fotila pod nosem a který jsem do toho prostoru pustila jen tak pro srandu já, protože taková jsem, ale já tam měla toho Slováka a cejtila jsem se v bezpečí a taky jsem si během toho uvědomila, že i jeho to nějakým zvráceným způsobem baví a že mu dělá dobře, že mě má a zná a že on je ten, za kým tam pravidelně jezdím a že kolem mě krouží nějakej sup a on má tu moc nedopustit, aby se ze mě stala mršina a že je mezi ním a Velkým Šéfem něco, čemu asi rozumí jen oni dva jako chlapi, který jsou v nějakým vzájemným napjatým chlapským vztahu.
A viděla jsem poprvý v životě Slováka taky jako někoho jinýho než jako bráchu, kamaráda, spolubydlícího, kluka, se kterým bych chtěla v nějakým jiným Vesmíru chodit, protože je skvělej.
Viděla jsem v něm Chlapa, kterej má slovo a respekt a kterej by bránil svojí rodinu do roztrhání těla.
Bylo to moc krásný vidění.

Trvalo to dva dny. Večer toho druhýho dne jsme se se Slovákem trhli a seděli v noci venku zabalený do dek. Kolem nás stála studená oranžová mlha, ve který bylo všechno rozplizlý a snový, protože nad městem byla už tejden inverze a my byli na řece. Vltava šplouchala a táhlo to od ní, od pusy nám šla pára a pili jsme tu vodku a já jsem měla nutkavou potřebu mu něco vysvětlit a zbavit se tak divnýho pocitu, kterej se ve mně po těch dvou dnech a jednom jeho nevinným žertu usadil a tak jsem v jednu chvíli do tý mlhy a do ticha poznamenala, že ač to tak možná vypadá, tak že nejsem ženská, která šuká s každým kdo si o to řekne a že chci, aby to věděl.
Protože patří mezi tu hrstičku lidí, u kterejch mi není jedno, co si o mně myslí.
A on se upřímně rozesmál, tak, jak to mám na něm ráda, řekl, že to bylo jenom pošťouchnutí na adresu Velkýho Šéfa, že ho nenapadlo, že to vezmu vážně a že jsem jedinej člověk, o kterým si nikdy nemyslel nic špatnýho. Pak mě poplácal chlapsky po rameni, protože to s tím objímáním má u mě taky trochu složitý a ťukli jsme si na to další dvojitou vodkou.

Pro mě to byl důležitej okamžik, protože jsem najednou viděla, že ještě pořád mám čas od času tendenci žít ve výčitkách svědomí a sebemrskačství za věci, který jsem dřív prováděla, jakkoli jsem si v tom aktuálním čase nemyslela, že dělám něco špatnýho, natož abych si byla schopná vyložit, proč to dělám. A že moje přesvědčení, že nejsem úplně dobrej člověk, je možná fakt jenom moje přesvědčení.

Někdy si musím opakovat i sama pro sebe, že v životě ani tak nezáleží na tom, CO člověk udělal jako na tom, S JAKÝM ZÁMĚREM to udělal. Pokud ne se zlým, je zbytečná ztráta času a energie zabejvat se minulostí. Člověka to tak akorát brzdí.

Záměr je to jediný, na čem v lidským konání záleží. Aspoň si to teda myslím.

Znáte takovou tu chvilku absolutního souznění s někým, se sebou, s Vesmírem?
Tak přesně taková se tam ten večer odehrála.

No a pak jsme se ožrali jako dogy a mně se nějak povedlo, že jsem se Slovákovi ztratila, protože tam furt někde visel ten zákaz, a třináctýho panáka už jsem si dávala s kuchařem a s Velkým Šéfem po tom, co jsem si k nim sedla a oznámila jim:
"Takže pánové, Slovák mě před váma varoval, že jste úchylný prasata, ale já jsem mu teď utekla a hádám máte tak pět minut na to, abyste se mě pokusili zkazit, takže do toho."
A zatímco v uplynulejch dnech jsem Velkýmu Šéfovi důsledně vykala, projevovala mu patřičnou úctu a naoko stydlivě klopila oči při všech oplzlostech, který z něj jakoby náhodou padaly, tentokrát jsem se mu podívala do očí a zeptala se, proč hráli karty o to, kdo z nich mě vyzve, abych ukázala kozy, když se na nic nezmohl.

U těch karet jsem nebyla, to štěbetali vrabci na střeše a nepočítal s tím, že se to dozvím.

Kozy jsem jim ten večer neukázala, zato jsem jim objasnila problematiku mejch neviditelnejch bradavek, který je tak zajímaly a barvitě jsem jim popsala, za jakejch okolností vidět jsou, jak vypadají a chovají se moje prsa v předklonu a co ten můj předklon všechno může zapříčinit a vůbec jsem byla sprostá bez vulgarit, až jsem se sama sobě divila.
Celej obsah tý interakce si s dovolením nechám pro sebe, ale dala jsem do toho všechny křivdy uplynulejch let a bylo to mocný.
Musím objektivně uznat, že Velkej Šéf byl držák a zatímco kuchař rudnul, rosil se a šel mi radši pro dalšího panáka, on nehnul brvou a jen mu blejskalo v očích, protože velký kozy jsou snad to jediný, co ho v životě zajímá.

Takhle mě našel Slovák, kterýmu se očividně ulevilo, když mě viděl sedět za stolem, odvedl mě za ruku ven a venku jsem poznala, že je na mě hrdej a shodli jsme se na tom, že další vodku už pít nebudeme a půjdeme oba spát.

Na pokoji jsem od něj na mobilu našla jedenáct zmeškanejch hovorů.

Taky jsem si konečně pořádně přečetla poslední úsečnou konverzaci s Dvojplamenem a poslechla si hudbu na odkazu, kterej mi poslal, protože tohle všechno se stalo jen chvilku po tom našem rozkmotření a já jsem se vám tak rozbrečela a tak mě rozbolelo srdce. A ještě v tu chvíli mi došlo, že jsem do týhle sebedestrukce málem šla zase jenom proto, abych zabila smutno v sobě.
Jako tolikrát v minulosti.
Škodlivej precedens. Velmi škodlivej.

Jenomže to mně někdy takhle přeskočí, alkohol nealkohol, prostě když se jednou za čas sejde konstelace hvězd, moje zdravý nasrání, nezdravej smutek a tendence řešit těžký okamžiky postaru, ve mně se probudí ta neujpozaděnější osobnost ze všech mejch přibližně deseti a začne to lítat. A nenadělám nic. Zatím to asi ještě k životu potřebuju.
Zaplaťpánbůh už nad tím aspoň umím přemejšlet a přiměřeně se z toho poučit.

Další noc jsem s vypětím posledních sil odjela vlakem domů a následující den mě Muž vezl k doktorovi s nejhorší angínou mýho života.
Říkala mi tuhle kamarádka, že ta angína podle TČM souvisela s horkostí a s bílým alkoholem, ale neberte to vážně, hádám, že si to pamatuju úplně blbě.

S Velkým Šéfem máme od tý doby jenom rezervovaný a slušný konverzace kromě jediný, kdy Slovák na půl dne odjel na vejlet a během který mi došlo, že Velkej Šéf je jenom Velkej Žvanil a posera, protože, ač starší, musí počkat, až bude Slovák za humnama, aby si ke mně sednul.
Ten den jsem se taky dozvěděla o tom zákazu se mě byť jen prstem dotknout, kterej Slovák před mým prvním příjezdem vydal a o kterým nic víc nevím, protože je tam pořád nějakej ten napjatej chlapskej vztah, kterej mi taky nikdo nechce objasnit.

Jsou to záhady na tom světě.

Když se Slovák z toho vejletu vrátil, objala jsem ho, řekla mu, že je můj rytíř a že mu děkuju, protože já bych se jinak zas dostala do nějakýho průseru a on jen lakonicky odpověděl:
"Já vím."
A víc už jsme se k tomu nevraceli.

No a neumím zas udržet myšlenku, takže Olivera teda nechám někdy na příště. Bylo by to teď nevkusně dlouhý.
A vlastně ani neuškodí, když k němu ještě sesbírám nějaký data.
Doufám, že je nebudu sbírat po požití bílýho alkoholu.