Na moje starý kolena...

Aneb - jak se Dalibor naučil housti

Tak, jak známo, nouzové stavy vyžadují nouzová řešení. Vztah na dálku je naprd, to je jasný, fyzický vztah na dálku je vražedný.

Bylo to fajn, dokud jsme si tak lebedili na nemocenský spolu, takový volný, tu tam, tu onde, bez nějakých větších starostí, co kde se musí stihnout, nebylo tak nějak vůbec co, bylo to takové hezké hippie období.

No, ale všechno hezké jednou skončí a tak nastal čas vrátit se do starých kolejí (rozuměj do pracovního procesu) teda já zatím ne, ale stačí aby to potkalo jednoho ze dvou a už jsou v tom oba.

Nebudu to prodlužovat. Musela jsem se. v této krizové situaci. naučit videotelefonovat.

Samozřejmě že jsem na takové nenadálé opičárny absolutně nevybavená, takže jsem. takořka za pochodu, musela zvládnout a ovládnout umění vypadat na kameře... ne dobře, to nezvládnu se svou fyzickou výbavou nikdy, ale alespoň přijatelně, abych si nepřipadala jako pomsta hodně nahněvaných bohů.

Takže jsem teď pod neustálým tlakem dilemat a tříbení si priorit.
Jako ono je to asi takhle, pokud sama sebe nevidím a jsem odkázaná pouze na reakce okolí, tj. - vidím se cizíma očima, jde to, ale, pokud mám sama sebe vidět, jako že to se děje právě při tom videohovoru, musím se nutit na to nečumět a dělat že tam to okénko s mým xichtem není.
A nebo se tak snažím najít a udržet úhel, kde to není tak úplně k zeblití, že zase na to okénko čumím a kontroluji stav nepřetržitě.

Zároveň, tím jak se snažím soustředit na to jak tam nečumím, nebo čumím, nedokážu se soustředit na nic jiného, takže z té komunikace vycházím jako debil, co nedokáže udržet pozornost na více než dvě minuty, během třeba hodinového přenosu :-)

Zní to takhle jako úplná blbost, ale fakt mě to hrozně trápí.
Nevím co s tím a mé trauma se s každým zazvoněním telefonu prohlubuje.
Mám z toho tik v oku.
Nejím, nespím, jen přemýšlím jak to kurvadoprdele udělat a proč mne ta kamera tolik nenávidí, když já s ní chci být nejlepší kamarádka.

Ach jo. To je zase prekérka.