Mých 10 let na Amatérech

Tenhle prosinec je to 10 let, co jsem se registroval na Amatéry. Za tu dobu se u mě proměnilo spoustu věcí, jedna ale ve vztahu k Amatérům zůstala – je to jedno z nejvíce toxických prostředí, který má neblahý vliv na mé psychické zdraví, do kterého se ale z nějakého důvodu furt vracím. Nyní mám konečně po dlouhé době pocit, že se cítím šťastněji a podařilo se mi zvyknout si Amatérům vyhýbat. Každopádně rozhodl jsem se po svých 10 let „amatérství“ sepsat svou malou reflexi. Akka další „brečící příspěvek“, nebo autoetnografie – přeberte si to, jak chcete.

Jak jsem si na Amatérech zničil své duševní zdraví

Amatéry jsem dlouho měl spíše jako porno, v poslední době, kdy jsem snad poprvé v životě víc jak pár měsíců sám, věci ale začaly nabírat dost nepříjemných obrátek. Začal jsem se dostávat do dosti beznadějných a depresivních stavů. Takhle od stolu to zní docela slabošsky, ale kdo se setkal s depresí, ví. Člověk v ní není iracionální, je si plně vědom toho, „jak se věci mají“, jenomže život není jen o ratiu, všichni máme svou emocionalitu, své pudy, komplexy, traumata a musíme s nimi bojovat. A někdy je to opravdu litý boj. A když nám pak někdo racionálně vysvětluje, proč bychom depku mít neměli, tak se naopak cítíme ještě hloupěji, protože to přece už dávno víme – jenže v tom problém není.

Začalo to přitom dost prostě a nevinně. Sex mě baví. Moc. Mám rád něžné milování i tvrdé mrdání, jsem vnímavý a mám cit pro detail, což do erotiky a intimity velmi rád promítám. Současně jsem dost nekonvenční člověk a rád zkouším nové věci – této oblasti nevyjímaje. Zkrátka dává smysl, abych šel na Amatéry a hledal tu lidi, kteří sexualitu vnímají podobně. A tak jsem si naivně myslel, že tu třeba potkám spřízněnou duši a časem možná, když budeme mít společného víc než jen sex, z toho vykrystalizuje i nějaký hluboký vztah.

Jenže z nějakých důvodů v mém případě to zafungovalo dost jinak. Jedna nepříjemná zkušenost střídala druhou, až se člověk začal dostávat do zoufalých stavů, a ještě více tlačil na pilu. Jednou to přeci vyjít musí.

Nakonec člověk začne přemýšlet, proč se mu nedaří, a racionalizuje si své prožitky s pomocí toho, co má. Jenže má zkušenosti z Amatérů, které jsou často neuvěřitelně toxické. A tak, i když tuší, že možná se pohybuje jen v podivném prostředí, protože je zde obrovský převis poptávky po ženách, takže většina mužů je ignorována, zatímco ženy mnohdy mají problém najít ve změti modrých nicků aspoň jeden, který by za to stál. A když ho najdou, tak si s ním udržet kontakt v závalu dalších zpráv. Navíc Amatéři přitahují i dost divné typy lidí, kterým je dobré se vyhýbat.

„Vypadáš strašně, už mi nepiš“

Svou interakci tady mohu shrnout do několika bodů.

• Ignor – Drtivá většina případů. Člověk se snaží vymýšlet originální, osobní zprávy. Snaží se nepsat jen „Ahoj, jak je“, neposílá dickpicky. Jenže přes 90 % lidí zkrátka neodpoví a energie vložená do vymýšlení toho, jak někoho oslovit, se jeví jako zcela zbytečná. A zbytečná bohužel skoro vždycky je.
• „Nejsi můj typ“ – Když už se objeví někdo, s kým si člověk rozumí, a začne se rozvíjet komunikace, dojde na výměnu fotek. Když vezmeme těch pár případů, kdy už se povede si s někým psát, v dalších 90 % tyto situace končí větou „Promiň, nejsi můj typ". Ok, fair enough, tomu člověk asi nemůže říct nic jiného, než se rozloučit. Jenže osobnost není jen o fotce. Jak ale se s někým poznat, když veškeré poznávání je redukováno na jednu blbou fotku?
• „Vypadáš strašně, už mi nepiš" – Z celého toho množství interakcí je to jen malý zlomek, ale bolí nejvíce. Člověk někoho v dobré víře osloví a dostane se mu ledové sprchy. Mockrát jsem tu slyšel, že jsem „slabý“, ošklivý atd.

No a proč to vypisuju? Člověk se snaží pochopit, proč se mu nedaří, a zdůvodňuje si to především skrze tyhle zkušenosti, přičemž nejvíce si všímá těch nejintenzivnějších, těch, které bolí nejvíce. A tak si začne opravdu připadat jako ošklivý a bojí se psát a oslovovat. Může si říkat, že to není pravda, může se snažit přesvědčit sám sebe, ale když si tyhle zkušenosti v sobě nese, je těžké je setřást.

Zkrátka jsem časem jsem přejal pohled na sebe, který na mě měli lidé, s kterými jsem tu komunikoval. Začal jsem se vnímat jako ošklivého, nemilovatelného, odpudivého. Když jsem pak kdekoli potkal někoho, kdo se mi líbil, automaticky jsem pokračoval v tomto narativu, vzdal se veškerých snah a radši zalez k sobě domů, do ulity, kde jsem tyhle věci nemusel řešit. Mé deprese a psychologické deprivace se rozjely na plné obrátky.

Jestli něco ve mně opravdu probouzí pocity zoufalství, tak jsou to situace, kdy už nejsem s to vymyslet nějaký plán, řešení. Aspoň něco, co bych mohl ovlivnit ve svůj prospěch. A to přesně se stalo. Vím, že nechci prožít život sám, vím, že sdílená radost je násobená radost. Vím i to, že člověk nesmí hledat někoho, aby záplatoval své nedostatky, naopak by měl být šťastný i sám se sebou, aby pak měl co nabídnout. Ale je zbytečné si nalhávat, že člověk chce být sám, když nechce.

Jenže jak nebýt sám, když jsem ošklivý a nemilovatelný?

Jak z toho ven?

Za celých těch 10 let z Amatérů pro mě vzešla jen jedna dobrá věc. Naprosto čirou náhodou jsem tu potkal svou kamarádku z „telecích let“, s kterou jsme se potkali a navázali na naše někdejší přátelství. Najednou se na sebe začali kupit různé aktivity a na Amatéry nebyly myšlenky a nebyl na ně ani čas. Člověk si postupně zvykl i na to, že na spoustu míst a událostí chodí sám. Často vezmu knihu a jdu do mé oblíbené čajovny a opravdu si to užiju. Zvlášť když se dýmka povede a mám s sebou kvalitní čtení.

Je to opravdu tak prosté. Jenže nestačí si to říci. Když se člověk cítí zoufale, racionalita není ten lék, který potřebuje. Musí si to prožít a sám to začít cítit jinak. A ideálně mít štěstí a narazit na něco, díky čemu nebude mít na Amatéry čas.

Vím o lidech, který na Amatérech (Tinderu, Badoo aj.) našli partnera. Vím, že mnozí se tady na něčem domluví a užijí si. Z nějakého důvodu ale nejsem ten typ, který by sem patřil. Proto se tu maximálně trápím, zatímco se sem vracím, protože co kdybych tady náhodou někoho potkal. Nepotkám. A i když mě to dodnes mrzí, že nemám s kým usínat a vedle koho se probouzet, s kým prošukat celou noc či do koho drze rýpat, zatímco Amatéři jsou plný krásných holek, pro které jako bych byl vzduch, tak je mi to jedno. Resp. není, furt to tam je, ale člověk se to už naučil zvládat. Když se objeví náznaky depky, jde si zaběhat, když s ním nikdo nechce na túru, jde sám a užije si to. Své komplexy, za které vděčím hlavně online pokusům o seznamování, si zkrátka nesu dál, ale dá se s tím žít. Smrtelný to není.

Závěrem, tohle píšu jednak proto, abych se vypovídal po 10 letech, druhak protože si myslím, že možná nejsem sám. Možná že nás zdánlivě nemilovatelných je mnohem více. Pro mě osobně, když potkám někoho takového, tak se dostaví úlevný pocit. Možná, že chyba opravdu není ani tak v nás jako spíše v disfunkční seznamovací platformě, která funguje jen pro pár procent populace, zatímco zbytek se tu trápí. No a možná, že opravdu nemilovatelní jsme, ale aspoň nejsme sami a jsme docela fajn parta.