MissFine aneb ve správný čas

Chtěl jsem napsat komentář ke komentářům a zprávám, které mne dnes hodně překvapily a donutily přemýšlet. Takový malý dovětek k předchozímu článku. Ale došlo mi, že by to bylo moc tlustý…

Překvapilo mne, kolika lidem přišel můj článek melancholický a smutný. Překvapilo mne to proto, že jsem se tak při psaní vůbec necítil. Naopak. Měl jsem radost, že můžu psát. Mám tady rozepsanejch víc věcí, jenže když je otevřu, tak nic. I tohle jsem nosil v hlavě asi půl roku. A včera si to prostě samo přišlo a začlo se to samo psát. Ta konečná podoba asi ale byla hodně ovlivněna současným rozpoložením a tím, na koho jsem myslel. Překvapilo mne to, protože ta hlavní pointa byla přece až v samém závěru a jasně ukazovala k optimistickému světýlku na konci tunelu.

Kdybych si to sám někde přečetl, vnímal bych to nejspíš podobně jako vy. Jenže já se s vámi podělil jen o malinkatý střípek ze svého života, tak nějak vytržený z jeho kontextu. Ten střípek sám o sobě může působit možná krutým dojmem, ale když se vrátí zpátky do té mozaiky na své místo, jeho ostré hrany jsou ty tam, všechno je dokonalé.

Navíc pravděpodobně každý z nás má podobnou zkušenost, takže se mi asi nechtěně podařilo otevřít některé staré rány. Za to se teda pěkně omlouvám. Mé rány jsou však dokonale zacelené, nejsou po nich patrné ani žádné jizvy. Ta vzpomínka na ni je prostě krásná, hřejivá, nostalgická. Jo, určitě to tenkrát, když jsme se rozloučili, zatraceně bolelo. Ale na to si za boha nedokážu vzpomenout. Je to všechno pryč a zůstal jen ten krásný dojem. Vždycky je v životě něco za něco. Ta bolest k tomu prostě patří. Ona se zjevila ve správný čas, kdy jsem se cítil vážně mizerně a díky ní jsem se z toho rychle vyhrabal. A určitě zase v ten správný čas odešla. Což jsem ale mohl pochopit až s velkým časovým odstupem. Díky tomu jsem pak já mohl být ve správný čas na správném místě. A s ještě větším časovým odstupem jsem poznal své oblíbené zenové přísloví – Když přichází, vítáme ho. Když odchází, necháme ho jít. Určitě jsem ho tady už někdy v komentářích utrousil, protože já mám dost mizernou paměť a pamatuju si asi jen tři přísloví, a ty stejně vždycky nějak zkomolím. Takže není moc z čeho brát.

Do života nám přicházejí různí lidé. Spousta z nich je jenom taková vata, aby nám to tam moc nerachtalo. Ale někdy se může zjevit někdo, kdo ten život dokáže krásně vyplnit i bez vaty, prozáří ho, obohatí. My ale nikdy nevíme a nemůžeme ovlivnit, jak dlouho to bude trvat. Nemůžeme si nikoho přivlastňovat. Děsivou podstatou, kterou je dost těžký si připustit je, že jsme každej na ten svůj vlastní život absolutně sám. Stejně tak jsme i sami zodpovědní za své radosti i smutky.

Pak tu máme tu lapálii s tím Googlem. Za tu teda jako stále zarputile odmítám přijmout osobní zodpovědnost. Je fakt, že do té doby, než jsem se o tom dozvěděl, jsem si mohl v klidu usínat s nadějí, že jednoho dne přijde zpráva o tom, že přišla zpráva. Když teď ale vím, že bude účet zrušen, mou jedinou jistotou je, že nemůže přijít zpráva o tom, že přišla zpráva. A to kapánek zavání beznadějí. Jenže to bych to nebyl já, abych to i v téhle zasrané době plné dvoufázových autentifikací, ověřovacích SMS, semaforů na obrázcích, dotací na dům po babičce a regulací fotbalových přestupů nedokázal nějak vochcat. V hlavě se mi zrodil ďábelský plán, jak si dodám odvahy a vyrazím s vlastní kůží na Trh. Povím o svém trápení světu. Tím se samotné trápení zmenší a stane malicherným. A teď, když už to celej svět ví, můžu zase v klidu usínat s nadějí, že jednou, jednou za ní někdo přijde a řekne jí: „Hele, vole, tohle bude asi pro Tebe.“ A ona si zase kvůli mně založí novej účet a napíše mi: „Ahooooj! Ty jsi na mě nezapomněl? Tak já přijdu večer a pokecáme, jo?“ A pak si zase klidně může na pár let zmizet. Já už jsem na to beztak celkem zvyklej a nemám rád žádný velký změny.

Takže vy, co v tom vidíte nějaký smutky, hezky vyndat hlavy z prdelí a protřít hovna z vočí, a začněte se koukat na ten svět z tý veselejší stránky! Máme Vánoce, ♫♫ Radujme se, veselme se ♫♫ Narodí se nám Kristus Pán, ale stejně ho do Velikonoc zase vodkráglujem. Všechno je, jak má být…