Naděje tu je

Každý se během svého života trošku změní. Změní nás děti, když se nám narodí, protože je milujeme a snažíme se jim dát to nej z nás co jen jde. Změní nás práce a lidi kolem ní, pokud se nám daří, ale i pokud ne.

A změní nás lásky…ta první, na kterou člověk nikdy nezapomene…třeba ta, se kterou člověk má děti a pak i ta, která ti všechno v životě překroutí. Člověk má pocit, že neexistuje nikdo jiný, že s nikým ti už nebude tak nádherně, že polibky a doteky a sex …bože je vůbec možné, aby tohle ten chlap se mnou uměl udělat???

A pak nás změní samota…to, když víte, že vás doma nikdo nečeká. To, když jdete po schodech a přemýšlíte, jestli vůbec budete něco vařit, když tam nebude nikdo, kdo by s vámi jedl. To, když uléháte do chladné postele a v noci se probudíte zpocená, ale jen proto, že se vám zdál šílenej sen. To, když sedíte pod dekou na sedačce, koukáte do blba na telku a nevíte, co v ní vlastně dávali. Se samotou se člověk musí umět sžít. Vím, že nejsem úplně sama, mám rodinu a spoustu přátel, ale každý má svůj život se svými starostmi a není zvědavej na ženskou, která se učí žít znova. A já se učím, a řekla bych, že se mi to poslední dobou docela daří. Totiž umět žít sám se sebou se člověk prostě musí umět naučit.

Jak se zpívá v jedné písničce „…tiše se milovat a nekonečně smát, chci věci pochopit a ne se muset ptát a lidem zase věřit a přestat se bát…ať poloprázdná číš pro mě je poloplná, naděje tu je, stačí víra nepatrná, nikdo nemá víc ani míň, tak zbav se všech vin…“

Hezký večer t22