Bohyně ubohosti

Máme být poctěni nad míru, bohyně moří a vesmíru vstoupila mezi nás, běžný lid, nemáme šanci ji pochopit.

Maluje nahá a v garáži zatímco snědý muž přiráží zezadu do kundy až to mlaská, to je ta pravá a ryzí láska!

Mrdá jak všech kurev královna kunda je velká a bezedná, vaří esenciální gastroporno krmě, jimž není na světě rovno.

Jazýček s příchutí lanýže, kterým ráda vše vylíže, kundička roní créme brulée, tohle je noblesa, dámy milé!

Kdepak zapíjet jídlo pivem, raději urologickým aperitivem, nachcat si do sklenky a pak rty smočit, to je prý vážně nadzemský pocit!

Prožívá alternu v oparu absintu zamění kvalitu pouze za kvantitu, jen dohrát úspěšně tuhle rošádu, stůj co stůj oddálit poločas rozpadu.

Volává po slávě a pozornosti, ač v sobě je sama a bez radosti, denní a hlasité chválení sebe samé, stojí na kapitálkách – ach, jak jsou chabé!

Není s to reálně zavnímat, že pýcha vždy přecházela pád, a všichni zpupní samozvanci, budou vyzváni k poslednímu tanci.

Je to snad plavný waltz? Bude to gavota? Lesk představ versus plochost života, stát po boku všech lidí smrtelných, bere za urážku, nekalý a zlý hřích.

Je i tak jednou z nás, obyčejná bytost, mohla by vzbuzovat časem i lítost, až si však vyrve sama trám z oka, možná ne do dne, možná do roka...

Pochybná postava z podstavce padá, potupy pocit má vskutku nerada, dobyla všechny jednotky pozornosti, vrátí se pro nové… bohyně ubohosti.