O blozích a diskutérech

Poslední dobou se v rámci Amatérů nejraději vracím do místní blogerské sekce více, než kamkoliv jinam. Našla jsem si tu blogery obojího pohlaví, kteří mi svým stylem psaní konvenují velmi, další třeba méně a jsou tu i tací, kteří mě spíš vytáčí, než co jiného. Nepochybuji, že to máte vy ostatní úplně stejně. S některými ze zdejších blogerů jsem se ve finále rozpovídala po vzkazech a ještě víc mi lidsky sedli. Ráda čtu i diskuse pod texty, abych zjistila, který z komentujících mi svým pohledem na věc konvenuje a který ne.
I kdyby mi blog, který čtu, komplet názorově nesedl, zamrzí mě, když si jeho autor nestojí za svým a blog smaže, navíc poté, když přímo v textu uvádí, že mu rozdílné názory nevadí. Dokážu pochopit i to, když neumí reagovat na nesouhlasné komentáře klidně a odpovídá emotivněji. Ego vlastní každý z nás a samozřejmě, že jsme radši, když nám ho lidi hladí, než škrábou. Všichni máme minimálně jedno téma, které nás irituje víc, než ty ostatní. To je naprosto v pořádku, vychází to z různých zkušeností a vnímání daného tématu, případně vědomostí o něm. Nejsem svatá, taky jsem se tu párkrát ostře obula do diskutujících, případně autora, protože prostě psal dle mého názoru pitomosti (a jeho nebo jejího názoru zase ne).
Ale mazání svých vlastních názorů je jasným signálem, že autor si nestojí za tím, co napsal. Tak proč text ale uveřejňoval? Přece není ničí povinností psát jen věci, které se ostatním líbí, zdravá a podnětná diskuse tříbí mnoho lidských dovedností, třeba schopnost chápat druhého a adekvátně a slušně argumentovat, byť nesouhlasně. Pokud jsou za zmizením blogu ostřejší komentáře diskutujících k tématu, je přeci jejich vizitkou, jak se pod blogem vyjadřují. Sama mám dny, kdy reaguji mírněji a pak okamžiky, kdy mě něco fakt vytočí. Samozřejmě jsem všemi deseti pro, aby v případě, kdy diskutující začne blogera napadat ve vzkazech, autor článku dotyčného nahlásil a blokoval. To je přes čáru i v případě, že s napsaným textem nesouhlasím téměř v ničem. A taky by mě nenapadlo to dělat.
Další zajímavou disciplínou je mazání komentářů v diskusi samé. Na to tu byla expertkou blahé paměti ta nejkrásnější, nejchytřejší, nejelegantnější a nejmrdavější malířka na světě, aspoň podle sebe. Nedávno jsem to zaznamenala u jednoho blogera, který už tu evidentně je nějaký pátek a ten názor na jeho osobu se mu nelíbil natolik, že ho prostě nechal vypařit z povrchu zemského. Je to samozřejmě to nejjednodušší, co se dá s nepohodlnými názory udělat (prověřeno celou řádkou milých chlapíků napříč světovými dějinami), ale neříká to víc o tom, kdo maže, než o tom, kdo je mazán? Otázky, samé otázky…
Každopádně, moc bych si přála, abyste své články nemazali. I kdybych s nimi tisíckrát nesouhlasila, i tak si počtu a řeknu si, že i když je autor(ka) v pozici sarkastického všeználka, blahosklonného spasitele, cynické kurvičky nebo naopak citlivé pozorovatelky toho lidského pinožení či humorně glosující mamky od rodiny, je aspoň názorově konzistentní a nebojí se chodit na trh i s ne úplně příjemnými tématy, která se zavděčí všem. Ráda čtu a o to víc ráda čtu texty od podnětných autorů, což v mých očích dělá tenhle koutek Amatérů zajímavým a jedinečným. Byla by škoda to rozbít strachem projevit svůj názor nebo životní postřehy.